17.9.2023, neděle, 24. v mezidobí

Mt 18,21-35

Ježíšovo podobenství mluví o odpuštění. Petrovi Ježíš říká, že odpouštět, když se někdo proti mně proviní, se má vždycky, protože přece i mě Bůh odpustil, a to dluh mnohem větší. Dar přijatého odpuštění mě zavazuje ke stejnému jednání s druhými.

Křesťan má mít stálou ochotu k odpouštění. Samozřejmě, že předpokladem je lítost provinilého nad zlým skutkem, že má předcházet pokání. Ježíš to vysvětluje podobenstvím.

Účtování, které vede král se svými služebníky, je Boží účtování s námi. Když začal král účtovat, byl před něho předveden jeden služebník, který mu byl dlužen 10.000 hřiven (talentů). To bylo neuvěřitelně mnoho peněz. Tak mnoho, že to vypadá až nereálně, byla to suma na rovině státního dluhu.

Hřivna byla nejvyšší peněžní jednotkou v celém prostoru Přední Asie. Dělila se na deset tisíc denárů. Podobenství bylo tedy naprosto srozumitelné a říkalo, že před Boha předstupuje člověk, který je Pánu Bohu dlužen tolik, že to nemůže nikdy splatit.

Nehodnému služebníkovi teď už nezbývá nic jiného než prosit o slitování. Dobrota krále přesahuje prosbu služebníka a dluh mu celý odpouští. Mohlo to dopadnout jinak, ale zde se stal zázrak milosrdenství.

Zatímco tento služebník byl omilostněn, neodpustí svému spoluslužebníkovi ani zlomek té velké sumy, která jemu byla prominuta. Co je sto denárů proti desetitisícům hřiven, co je sto denárů proti 100.000.000 denárů? Sám byl omilostněn a teď jedná se svým spoluslužebníkem z pozice chladné, úřední, nelítostné spravedlnosti. Jedná opačně, než jak bylo jednáno s ním. Je nám tím ukázán rozdíl mezi Božím a lidským jednáním.

Omilostněný služebník se proviňuje tím, že odpuštění, které od Boha přijal, nepředává dál, nevnáší ho do vztahu k bližnímu. To, co do něho Bůh vložil, moc a síla, světlo a čistota, je v něm zničeno a pošpiněno. Pouze přijímá milost pro sebe a nevydává činnou odpověď na Boží lásku. Proto se král rozhněval a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Ale zaplatí ho někdy? Ještě jednou počítejme: odměna za jeden pracovní den byla jeden denár, 100.000.000 denárů je sto milionů pracovních dnů, to je 27.397 roků. Je zřejmé, že tento dluh nelze splatit, že Ježíš nepracuje s reálnými čísly, nýbrž je uvádí proto, aby zdůraznil nesmírnost Boží lásky a člověkovu malost. Je vrcholem pošetilosti, když člověk Boží nabídku či Boží dar nechce přijmout.

Boží dar nám přichází jako první, teprve na základě tohoto daru nám vzniká nějaká mravní povinnost. Toto pořadí je důležité. Kdyby to bylo obráceně, tak by to znamenalo, že si musíme Boží dary zasloužit, a to plněním povinností. Ale tak to není. Dary od Boha dostáváme zadarmo a když to chápeme, tak samozřejmě na ně chceme odpovědět. A na dar lásky se dá adekvátně odpovědět jenom láskou, na dar odpuštění opět odpuštěním.

Nejen v dobách, kdy se vyprávělo toto Ježíšovo podobenství, ale i dnes si člověk říká, že odpouštění musí mít svoje meze, že něčeho bylo přespříliš, že jednou dojde trpělivost. A také nám říká Ježíš, že takové meze nejsou. Jestliže Bůh v Kristu odpouští nám, máme být připraveni odpouštět bližním i my.

Smlouva s Bohem dostává však závěrečný a stvrzující podpis až tenkrát, když to, co jsme přijali od Boha, dáváme dál. Když to nečiníme, zůstáváme Božími dlužníky, protože zůstáváme nezasaženi královstvím Božím.

Většinou jednáme totiž podle práva. Podobenství nás ale vede k založení stavby života na řádu milosrdenství.

Znát slitování není slabost, ale síla. Pán Bůh nejedná ze slabosti, ale ze své síly. Z takové síly může jednat i jeho učedník.