Distanční duchovní obnova 7. - 13. 12. 2020

Duchovní obnova po vzoru ignaciánských exercicií

Cílem obnovy/exercicií je uspořádání života, aby byl člověk svobodnějším a mohl se správně rozhodovat, nikoliv hledání negativních stránek, chyb a hříchů – na tuto dimenzi své bytosti člověk narazí, ale ona není tím nejdůležitějším.

Každý člověk může navázat osobní komunikaci s Bohem, nepotřebuje, aby někdo vystupoval před Bohem za něj, aby určoval jeho život a říkal mu, co si má myslet, co má cítit: Bůh mluví ke každému člověku individuálně. Biblické texty jsou médiem, skrze něž Bůh člověka vede, aby mu člověk mohl otevřít své nitro a s Boží pomocí si v něm udělat pořádek.
Doprovázející (u klasických exercicií v každodenním rozhovoru) pouze pomáhá ujasnění cesty, podporuje v případě „neútěchy“ (tedy stavu, kdy se člověk cítí prázdný a není s to ze sebe nic vydolovat, texty pro něj mlčí) a udržuje oběma nohama na zemi v případě „útěchy“ (tedy přílišného nadšení, euforie, odhodlání převrátit svůj život naruby). V našem případě rozhovor platí jako nabídka na konci týdne. V případě potřeby je samozřejmě možné se obrátit na mne nebo Libora s čímkoliv a jakýmkoliv způsobem.
Od exercitanta se očekává, že bere nabídku vážně a věnuje se meditaci pravidelně v tom čase, který mu vyhovuje.
Meditace podle sv. Ignáce je založena z velké části na imaginaci, resp. vstupu do textu a jeho prožití všemi smysly natolik, nakolik je to možné. To je pouze první krok.

- Na úvod je dobré začít modlitbou (Otčenáš, vlastními slovy) a požádat o Boží přítomnost, „asistenci“ při rozjímání

- Text si pomalu přečíst, nechat jej na sebe působit (zásadně nespěchám), pak se pokusit si ho názorně představit, jako bych byl/a účastníkem scény (jde-li o text narativní-vyprávění). Něco vnitřním zrakem/sluchem… vidím, slyším, cítím, vyvolává to ve mně nějaké emoce. To se nepodaří vždy, ale vždy je možné se tím textem zabývat, až mě z něho něco osloví, i kdyby to bylo jedno slovo nebo věta, a u toho pak zůstat. Všimnout si, co mě oslovuje, event. co mě dráždí, rozčiluje, s čím nesouhlasím.

- Nějak si to poznamenat: podtržením, pár slovy, zápisem ….

Druhým krokem pak je pokusit se zamyslet nad emocemi, které ve mně text vyvolal (pozitivními, negativními) a zamyslet se nad tím proč – i to si pro sebe nějak poznamenat.

To, co člověk prožívá při meditaci, se nesmí hodnotit – zde neplatí dobře nebo špatně, správně nebo nesprávně; vše je třeba připustit, nechat působit, nebát se ani svých kritických, nesouhlasných myšlenek, naštvanosti na Boha, církev, lidi.
Závěr celého procesu by měl vyústit v rozhodnutí k jednomu malému a v dohledné době realizovatelnému kroku, což nemusí být nic zvlášť zbožného, nýbrž by to mělo být něco, co člověku pomůže jít dál radostněji, svobodněji, klidněji nebo realizovat nějaké rozhodnutí (jednou jsem např. dospěla na závěr exercicií k rozhodnutí, že si musím koupit hezké šaty, resp. něco hezkého dámského), a po čase je na místě zkontrolovat, zda se podařilo daný krok realizovat.
Rozhovor na závěr pomůže člověku jasně formulovat, co chce – v našem případě je zcela dobrovolný; v případě zájmu je domluva možná osobně, mailem nebo telefonem.
Texty s minimálními instrukcemi budou posílány mailem den předem.

3.12.2020

Kontakty: Libor: 732 944 964 (liborovecka@seznam.cz); Mirej: 603 985 690 (mirejka@seznam.cz)

P.S. V úvodu svých Duchovních cvičení (což jsou v zásadě metodické pokyny pro doprovázejícího) píše sv. Ignác:

Pojmem „duchovní cvičení“ se rozumí každý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, ústní a vnitřní modlitby a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako existují tělesná cvičení procházet se, pochodovat a běhat, tak se „duchovními cvičeními“ nazývá každý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a aby po jejich odstranění hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše.

Pondělí 7. 12. 2020 - 1.den

Osobní modlitba na začátku každé meditace s prosbou o Boží přítomnost.

Sv. Ignác začíná svá duchovní cvičení jakousi preambulí, tzv. Fundamentem (v českém překladu Východisko a základ)

Východisko a základ

Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši. Ostatní věci na světě jsou stvořeny pro člověka, aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen.

Z toho plyne, že jich má člověk užívat natolik, nakolik mu k jeho cíli pomáhají, a natolik že se jich musí zříci, nakolik mu v tom překážejí.

Proto je nutné, abychom se vůči všem stvořeným věcem stali indiferentními ve všem, co je dovoleno svobodě našeho rozhodnutí a není jí zakázáno. A tak, co se nás týká, nemáme chtít více zdraví než nemoc, bohatství než chudobu, dlouhý život než krátký; a stejně tak ve všech ostatních věcech, že si přejeme a volíme jedině to, co nám více napomáhá k cíli, pro který jsme stvořeni.

Přestože tento text zní pro nás poněkud cize, je užitečné se u něj na začátku našeho týdne zastavit a položit si v souvislosti s ním několik otázek.

Člověk je povolán k tomu, aby svým životem realizovat obraz Boží, jenž do něj byl vložen (každý ho má trochu jiný) a využil k tomu prostředky, situace, které se mu nabízejí, a schopnosti, které má, prostě, aby prožil svůj život plodně. Proto potřebuje najít i to, co ho od jeho životního cíle odvádí, aby integroval do svého života i těžkosti a stíny, které ho na jeho životní cestě provázejí.

Co je pro mne ve fázi života, v níž jsem, důležité?
Co bych chtěl/a v životě realizovat a co mi v tom podle mého názoru pomáhá / brání?

To, k čemu dojdu, je užitečné si poznamenat a na konci týdne se k tomu vrátit.

Úterý 8. 12. 2020 - 2.den

Zvěstování

Z následujících dvou textů je třeba si zvolit jeden a druhého si pak už nevšímat. Jakmile si text vyberu, soustředím se na jeho poselství pro mne.

Vybrat si text z nabídky
Úvodní modlitba
Rozjímání /přemýšlení – pokusit se si vybavit scénu, prožít ji
Uvědomit si, s čím rezonuji, s čím ne a pokusit se rozpoznat proč
Poznamenat si, co to ve mně vyvolalo (jakýmkoliv způsobem)
Závěrečná krátká děkovná modlitba

Kurzívou napsanými kratičkými podněty není třeba se zabývat, pokud mě text naplňuje a vystačím si s ním.

Lk 1,26-38

Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“ Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“ „Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“ „Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“ Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel.

Bůh má v Marii zalíbení, ale není tak úplně zadarmo. Navíc nejde o ni, nýbrž o její službu. Má se stát nástrojem jako nositelka zaslíbení. Maria má pochybnosti, ale dokáže jít dál. Andělovo poselství je pro ni nesrozumitelné, ale přijímá je. Znamená to něco pro mne? Brání mi něco v přijetí Božího zalíbení ve mně?

nebo

Lk 1,46-56

Marie na to řekla: „Má duše velebí Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť si všiml ponížení své služebnice. Hle, od nynějška všechna pokolení budou vyprávět o mé blaženosti, neboť mi učinil veliké věci Ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství k těm, kdo jej ctí, trvá od pokolení do pokolení. Svou paží dokázal moc, rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky. Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se Izraele, svého služebníka; pamatoval na milosrdenství jak zaslíbil našim otcům – vůči Abrahamovi a jeho semeni až navěky.“ Marie pak u ní zůstala asi tři měsíce a potom se vrátila domů.

Maria vyhledá Alžbětu a sdílí s ní své krásné a obtížné tajemství. Pronáší chvalozpěv na Boží velikost, v němž má místo i její velikost. Patří do kontextu velkých postav minulosti.

Dovolím si vidět vlastní velikost? V čem může být?

Dávám Bohu všechno, co mám, i když je to krok do tmy?

Středa 9. 12. 2020 - 3.den

Vybrat si text z nabídky
Úvodní modlitba
Rozjímání /přemýšlení – pokusit se si vybavit scénu, prožít ji
Uvědomit si, s čím rezonuji, s čím ne a pokusit se rozpoznat proč
Poznamenat si, co to ve mně vyvolalo (jakýmkoliv způsobem)
Závěrečná krátká děkovná modlitba

Kázání Jana Křtitele: Lk 3,1-17

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. Začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘“ Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.

Jan stojí na břehu Jordánu a volá lidi k zodpovědnosti, a to za celek (Izrael je v Božích očích pro své jednání již ztracen, nemá šanci se ze zapletenosti s hříchem sám vymotat) i za své osobní jednání. Může pomoci již jen změna života a spolehnutí se na Boha. Změna života nevyžaduje opuštění vlastní existenční základny, zaměstnání, životního stavu, nýbrž plnění povinností, solidaritu, osobní skromnost a velkorysost, možná vyžaduje i změnu postoje, k tomu, co člověk a proč dělá jako své zaměstnání, jak bere a proč svou momentální životní roli.

Co by asi Jan Křtitel řekl mně, kdybych se ho zeptal, co mám dělat já?

Ježíšův křest v Jordánu, pokušení a výzva k obrácení: Mk 1,9-15

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Ježíš je od Jana v Jordánu pokřtěn. Janův křest byl křest na odpuštění hříchů spojený se změnou životního nastavení. Proč se dal Ježíš tedy pokřtít? Sotva je pokřtěn, uvádí ho Duch sv. na poušť do situace pokušení, do situace obdobné situaci prvních lidí v zahradě Edenu. Za situace pokušení přebírá štafetu po Janu Křtiteli, nenabízí soud (neodvratnou katastrofu), ale Boží království (pozitivní nabídku), ale i to vyžaduje změnu životního nastavení.

Co znamená, že se k nám přiblížilo království Boží?

Zahrada Eden a historie její ztráty: Gen 2,8-9.15-17; 3,1-13

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.

Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

V lidském srdci vládne neustálý neklid a touha mít víc, překročit hranice, být pánem sebe sama i světa. Když se však něco vinou člověka nezdaří, když dojde k problémům nebo i katastrofě, zodpovědnost za to člověk přesouvá jinam. Přiznat si vinu není snadné, ale dává to šanci na to, aby z ní člověk mohl vykročit ven. Bůh je vždy ochoten člověka v tom podpořit, proto se ho ptá na to, co se stalo. Jakou otázku klade Bůh mně?

Bůh hledá člověka, ale člověk často raději uhne a schová se.

Čtvrtek 10. 12. 2020 - 4.den

Povolání učedníků

Vybrat si text z nabídky
Úvodní modlitba
Rozjímání /přemýšlení – pokusit se si vybavit scénu, prožít ji
Uvědomit si, s čím rezonuji, s čím ne a pokusit se rozpoznat proč
Poznamenat si, co to ve mně vyvolalo (jakýmkoliv způsobem)
Závěrečná krátká děkovná modlitba

Jan 1,35-50

Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře ), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr ).“ Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“

Situace na břehu Jordánu: Jan Křtitel, hlásající nutnost obrácení a blížící se Boží hněv, se svými učedníky, mezi něž patří Ondřej a nejspíš i Filip. Ježíš tam také je, možná i on patřil ke skupině kolem Jana Křtitele, v každém případě se vyskytuje v jeho blízkosti. Z Janových učedníků dva jdou za ním zvědaví, kdo vlastně je, kde je doma – on je pozve a pak už je to na nich.

Když vejdu do jeho domova, co zjistím?

I mne Ježíš povolal. Jak a kdy se tak stalo? K čemu? Dostal jsem zvláštní znamení? Lze je nazvat zázrakem? Mohu o tom navázat rozhovor s Ježíšem.

Lk 9,57-62

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Ježíš byl určitě fascinující postava, charismatický člověk, ale není tak snadné s ním sdílet životní cestu. Je vůbec možné ho následovat? Co by on odpověděl mně, jak by mě pozval k následování? A mám odvahu položit ruku na pluh? A neohlížet se zpět?

Pátek 11. 12. 2020 - 5.den

Kříž

Vybrat si text z nabídky
Úvodní modlitba
Rozjímání /přemýšlení – pokusit se si vybavit scénu, prožít ji
Uvědomit si, s čím rezonuji, s čím ne a pokusit se rozpoznat proč
Poznamenat si, co to ve mně vyvolalo (jakýmkoliv způsobem)
Závěrečná krátká děkovná modlitba

Jan 18,15-27

Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel s Ježíšem do nádvoří veleknězova domu. Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. Tu řekla služka vrátná Petrovi: „Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?“ On řekl: „Nepatřím.“ Poněvadž bylo chladno, udělali si sluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi a ohříval se. Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl.“ Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: „Tak se odpovídá veleknězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ Annáš jej tedy poslal spoutaného k veleknězi Kaifášovi. Šimon Petr stál ještě u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nejsi i ty z jeho učedníků?“ On to zapřel: „Nejsem.“ Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ Petr opět zapřel; a vtom zakokrhal kohout.

Ježíš a Petr – oba jsou v situaci ohrožení, každý ji vyhodnocuje jinak. Ježíš zůstává pánem situace, i když už prakticky ví, co mu přinese, nesnaží se z ní utéct; Petr, kterému zas tolik nehrozilo, ale on se cítil ohrožen na životě, ze situace, do níž se vrhnul poněkud bezmyšlenkovitě, ze strachu utíká. Zrazuje především sám sebe, prochází sebeočistnou zkušeností, že není hrdina, že jeho láska a přátelství se tváří v tvář nebezpečí vytrácejí. Snad právě proto mu Ježíš svěřuje starost o druhé.

Šlo o jediný okamžik, ve kterém Petr řekl „nejsem“, ale mohl říci také „jsem“. Jeho život mohl jít dál jiným směrem. Nastal ve tvém životě takový okamžik rozhodnutí?

Jan 19,1-16

Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje. Pilát znovu vyšel a řekl Židům: „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ Když ho velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku: „Ukřižovat, ukřižovat!“ Pilát jim řekl: „Vy sami si ho ukřižujte! Já na něm vinu nenalézám.“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za syna Božího.“ Když to Pilát uslyšel, ještě více se ulekl. Vešel znovu do paláce a řekl Ježíšovi: „Odkud jsi?“ Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď. Pilát mu řekl: „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ Když to Pilát uslyšel, dal vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném ‚Na dláždění‘, hebrejsky Gabbatha. Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili.

Dav netouží po pravdě a populistickému vládci je pravda konec konců také lhostejná. Je závislý na mínění davu a jeho mluvčích a tak raději obětuje toho, který se už nemůže bránit. Přesto právě tento bezbranný je vítězem celé situace.

„Nemáme krále, jen císaře.“ Najednou je jim dobrý císař, který se dával uctívat jako bůh, který byl představitelem okupační mocnosti. Aby mohli zabít příslušníka vlastního národa, dopouštějí se nejhorší podlosti a zrazují to nejposvátnější, co mají. Kde zůstala pravda? Jak to je v mém životě?

Lk 22,39-51

Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. Řekl jim: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím! “ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.

Ježíš – učedníci – Jidáš: tři protagonisté dění. Ježíš zůstává se svým zápasem sám, učedníci z lítosti nad sebou usnuli a Jidáš, snad ze snahy urychlit dění podle svých představ, Ježíše opustí úplně a vydá ho protivníkům. A Ježíš v situaci, kdy mu jde o život, místo, aby chránil sebe sama, uzdravuje zraněného a odmítá násilí na svou ochranu.

„Mějte v sobě to smýšlení, jako měl Kristus Ježíš,“ říká Pavel v listu Filipanům. Co to však znamená? Kde stojím já?

Ježíš v modlitbě zřejmě zápasil o to, aby svou situaci dokázal přijmout. Když ho pak přišli zajmout, dokázal být klidný. Dokážu to také v situaci, kterou vnímám jako bezvýchodnou?

Sobota 11. 12. 2020 - 6.den

Prázdný hrob - Zmrtvýchvstání

Vybrat si text z nabídky
Úvodní modlitba
Rozjímání /přemýšlení – pokusit se si vybavit scénu, prožít ji
Uvědomit si, s čím rezonuji, s čím ne a pokusit se rozpoznat proč
Poznamenat si, co to ve mně vyvolalo (jakýmkoliv způsobem)
Závěrečná krátká děkovná modlitba

Jan 20,1-10

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Zkušenosti víry jsou individuální. Naše víra spočívá na nepřímých důkazech, na svědectví minulých generací až k Ježíšovi. Hrob je prázdný a co dál?

„Ten druhý učedník“ spatřil a uvěřil, na rozdíl od Petra, protože jej s Ježíšem svazovalo zvláštní pouto lásky. A to je naše šance dodnes.

Jan 20,11-18

Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Zůstat v minulosti, pevně na ní viset, chtít vlastnit nevlastnitelné, mít lásku zpředmětněnou, mít fetiš – to je postoj Maří Magdalény. A dokonce i tehdy, když začíná opravdu vidět realitu, pořád má potřebu zadržet, vlastnit. To jí však Ježíš z lásky k ní nedovolí. Ona má v jeho očích důležitější úkol než soukromou zbožnost, rozplynutí se v sentimentu: má se stát svědkyní a poselkyní o jeho zmrtvýchvstání pro ostatní.

Marie Magdalská svýma očima neviděla nic. Teprve když ji Ježíš oslovil jménem, pochopila, že ten, který před ní stojí, není zahradník, nýbrž Pán.

Lk 24,1-12

Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.

Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání nestojí na hmatatelném důkazu, ale na jeho absenci. Hrob je prázdný. „Není tu“, a přece žije. Zkušenost prázdnoty, absence Boha a nedostatku hmatatelných důkazů, kterých by se člověk mohl chytit, je pro zralou víru nezbytná.

Ženy byly první svědkyně prázdného hrobu. A tak je to dodnes, hrají nejdůležitější úlohu, i když to muži nevidí. Tak je to v církvi i ve státní politice.

Lk 24,13-36

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“

A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich.

Dva zármutkem slepí, frustrovaní učedníci opouštějí Jeruzalém, místo, které jim již podle jejich představ nemá co nabídnout. Jejich slepota je tak dokonalá, že ji neprolomí ani svědectví žen a dalších, protože bůhví, co se stalo, ani Ježíšova přítomnost, když je doprovází na cestě. Naštěstí je jim s ním dobře, konečně se mohli ze svého zármutku vypovídat a někdo na to reagoval jinak, než dosud zažili. A když jim vše konečně dojde, Ježíš už tam není – ale už nemají důkazy zapotřebí, protože mají osobní zkušenost.

Zažil jsem to také? Že se ke mně na mé cestě připojil Ježíš, ale já jsem to nevěděl/a. Něco mi vykládal a pak zmizel a teprve pak jsem to pochopil/a.

Neděle 12. 12. 2020 - 7.den

Rozeslání

Vybrat si text z nabídky
Úvodní modlitba
Rozjímání /přemýšlení – pokusit se si vybavit scénu, prožít ji
Uvědomit si, s čím rezonuji, s čím ne a pokusit se rozpoznat proč
Poznamenat si, co to ve mně vyvolalo (jakýmkoliv způsobem)
Závěrečná krátká děkovná modlitba

Mt 28,16-20

Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “

Ježíš se setkává se svými učedníky a i po tom všem, co prožili, někteří pochybují podobně jako Tomáš v Janově evangeliu. Pochybnosti patří k víře. Jsou na hoře jako Mojžíš, když obdržel desky Zákona, ale na rozdíl od něj jich je celé společenství. Už nemají být jen sami pro sebe, nýbrž přes své pochybnosti a nedostatečnost mají křtít a ukazovat lidem cestu ke štěstí. Co to může znamenat v mém případě?

Apoštolové mají křtít a učit, ale ne vlastní moci. Ježíš je s nimi. Ježíš je se mnou. Je to tak?

Lk 10,1-12.17-20

Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. Řekl jim: „Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte. Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu!‘ A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. V tom domě zůstaňte, jezte a pijte, co vám dají, neboť ‚hoden je dělník své mzdy ‘! Nepřecházejte z domu do domu. A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte tam nemocné a vyřiďte jim: ‚Přiblížilo se k vám království Boží.‘ Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ‚Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží.‘

Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“

Další učedníci (není jen těch Dvanáct) dostávají podíl na Ježíšově moci, na Ježíšově charismatu. Jsou posláni pracovat ve prospěch lidí ale tak, aby jim nechali svobodu. Zodpovědnost za vlastní život nelze z nikoho sejmout. Mohou být ve svém poslání i neúspěšní z lidského hlediska. Ale i když jsou úspěšní, důležité je něco jiného. A o to jde.

Blízko je království Boží. Tak vstaň a jdi. Pán je tady. I my jsme povoláni to zvěstovat.

Jan 20,11-18

Vrcholem obrácení od minulosti do budoucnosti, jímž Maria Magdaléna prochází, není zbožné přebývání s Ježíšem, soukromé potěšení, selanka s Ježíšem, nýbrž poslání, hlásání zvěsti. Co asi učedníkům řekla?

Smrt se proměnila v život, zármutek a pláč se v jednom okamžiku proměnil v obrovskou radost. To je Boží děj. Běžme a zvěstujme tu radost dál!

Na závěr

Pokud jste si dělali poznámky, tak si je projděte, zejména se vraťte hned k prvnímu dni k tomu tzv. Fundamentu (Východisko a základ)
Zkuste – na základě toho, k čemu jste jako důležitému pro sebe dospěli – si vytyčit jeden v dohledné době realizovatelný krok
Kdo potřebuje, může zůstat u jakéhokoliv textu a ozvat se v případě zájmu kdykoliv později
Kdo má zájem, může se ozvat a domluvit si rozhovor mailem nebo telefonem

liborovecka@seznam.cz; 732 944 964 nebo mirejka@seznam.cz; 603 985 690

Za každou zpětnou vazbu (včetně dotazů a připomínek) jakýmkoliv způsobem budeme rádi

Teď ještě poznámku k celému týdnu: vybrané texty nebyly směřovány na advent či vánoce, nýbrž sledovaly ve zkráceném formátu dynamiku ignaciánských exercicií, tj. od uvědomění si toho, co chci, kde stojím, co potřebuji, přes Boží nabídku pro mne, k povolání a následování, konfrontaci s těžkými stránkami sebe i světa kolem (křížem) až po jejich překonání (vzkříšení) a vykročení na další cestu (rozeslání). Byla to především taková „ochutnávka“ , jak lze pomocí biblických textů najít sám sebe a něco se sebou udělat. Vzhledem k omezeným možnostem zůstaly některé věci nevysvětleny, např. že když se vyskytnou nějaké potíže, má se člověk ozvat (a může dostat k rozjímání jiné texty), nebo že není nutné absolvovat všechno, že je možné u nějakého textu zůstat déle apod. Z tohohle důvodu je při skutečných exerciciích konzultace s tím, kdo je dává (doprovázejícím), důležitá. Při takovém rozhovoru se řeší i takovéto „technické“ věci. Normálně má mít každý texty k rozjímání podle své potřeby, ale to zatím nebylo možné. Pokud by se Vám tento způsob meditování a práce na sobě zamlouval, můžeme hledat příště intenzívnější formu.

Mirej a Libor