11.6.2023, 10. neděle v mezidobí
Dnes si kromě toho, že je neděle, také připomínáme svátek Těla a Krve Páně, který jsme slavili ve čtvrtek.
Mt 9,9-13
V krátkém textu z evangelia podle Matouše jde hned o dvě různá témata.
Prvním je povolání Matouše, hříšníka, do sboru apoštolů. Ježíš nemá zábrany povolat do skupiny svých spolupracovníků člověka, jehož činnost na něj poukazovala jako na veřejného hříšníka, neboť spolupracoval s pohanskou okupační mocí, která vykořisťovala jeho soukmenovce. Pro Ježíše totiž není rozhodující, jak člověk žil předtím, nýbrž jak je připraven začít znova a dát svůj život do služby nějakému vyššímu poslání.
Pohoršlivost povolání celníka podtrhuje evangelista tím, že s ním spojuje původně oddělené vyprávění o hostině. Ježíš byl jako host v jeho domě, tedy zřejmě v Matoušové domě, kam přišlo mnoho celníků a hříšníků, tedy lidí, kteří přestupovali zákon, možná i prostitutek, jak naznačuje 21,32, kde se mluví společně o celnících a nevěstkách. Ti všichni jedli společně s Ježíšem i s jeho dříve povolanými učedníky. To bylo proti platným předpisům o čistotě, neboť kdo seděl u stolu s hříšníkem, stával se sám také nečistým. Otázka farizeů (totiž „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?) byla tedy z jejich pohledu více než pochopitelná.
Evangelista vypráví, že Ježíš tuto otázku slyšel a že na ni dal jasnou odpověď. Cituje přísloví: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Tím vyzývá své kritiky, aby si jeho příchod vykládali správně. Jak říká Oz 6,6, jde mu o „milosrdenství, ne oběť“. Přináší lidem své milosrdenství, ne požadavek jejich oběti. Tomu odpovídá jeho poslání, které formuluje: „Milosrdenství chci, ne oběť“.
To, že Ježíš povolal celníka, i to, že jedl s hříšníky, je jednání, které je zároveň znamením. Vrhá světlo i na uzdravování nemocných, neboť nemocní byli tehdy považováni za hříšníky. To, že si Ježíš volil hříšníky za apoštoly, i to, že s nimi jedl, nám ukazuje, že každý křesťan, i nositelé nejvyšších funkcí, jsou vždycky hříšníci, kteří dostali milost, a jeho církev je společenství hříšných lidí.
Církev je přesto svatá, nositelem svatosti v ní je Boží blízkost, Boží přátelství, tedy Boží milost, Bůh sám. Člověk se nemusí neustále bít v prsa a vyznávat, že je hříšný. Může se také radovat, že i jeho, právě jeho si Bůh vyvolil a může s hrdostí hlásat Boží slovo a svědčit o Božím království.
