18.6.2023, neděle, 11. v mezidobí
„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“
Mt 9,36-10,8
Mohlo by se zdát, že je rozpor mezi dvěma místy téhož evangelia o posílání dělníků na žeň, která je hojná.
Jedno je výzva „Mezi pohany nechoďte, … Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského,“, tak jak ji čteme ve v. 5 a 6.…
Druhé místo je výzva na konci téhož evangelia (Matouš 28,v.19) „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Co tedy platí? Odpověď je snad v tom, že dnešní výzva z Mt 10 zřejmě není myšlena na pořád. V téhle chvíli dostávají apoštolové úkol kázat pro vlastní lidi „Přiblížilo se nebeské království.“
Pomalu, krok za krokem vzniká církev, která pak ale na konci evangelia dostává univerzální poslání ke všem lidem. Začíná to oslovením dvanácti mužů, apoštolů, kteří představují dvanáct izraelských kmenů a dvanácti praotců, synů Jákoba neboli Izraele. A naplňuje se to v dnešní církvi, ve které poslání dosvědčovat a hlásat evangelium, radostnou zvěst o spáse, nesou všichni.
Toto postupné, ale promyšlené a koncentrované a chytré vzdělávání hlasatelů evangelia je odpovědí na zkušenost, která byla popsána na začátku dnešního úryvku: Ježíšovi bylo zástupů líto, „protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“, lidé bez pokoje v duši a bez cíle v životě, kteří sice pracují, ale aniž by dosahovali úspěšného výsledku.
Prvotní poslání bylo k lidem, kteří už leccos věděli, neboť byli židovské víry, znali Zákon. Závěrečné poslání je i k lidem, kteří o Bohu, o Ježíši Kristu, o nebeském království vědí málo nebo prakticky nic. Kdybychom byli v jejich pozici, asi bychom nějakému hlásání o nebeském království vůbec nerozuměli a nebrali vážně a vůbec by to s námi nehnulo. Ale my nejsme v jejich pozici a nás Pán posílá, abychom o něm a o jeho království vydávali svědectví, každý podle svých možností.
Evangelista vypráví, že Ježíš tuto otázku slyšel a že na ni dal jasnou odpověď. Cituje přísloví: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Tím vyzývá své kritiky, aby si jeho příchod vykládali správně. Jak říká Oz 6,6, jde mu o „milosrdenství, ne oběť“. Přináší lidem své milosrdenství, ne požadavek jejich oběti. Tomu odpovídá jeho poslání, které formuluje: „Milosrdenství chci, ne oběť“.
To, že Ježíš povolal celníka, i to, že jedl s hříšníky, je jednání, které je zároveň znamením. Vrhá světlo i na uzdravování nemocných, neboť nemocní byli tehdy považováni za hříšníky. To, že si Ježíš volil hříšníky za apoštoly, i to, že s nimi jedl, nám ukazuje, že každý křesťan, i nositelé nejvyšších funkcí, jsou vždycky hříšníci, kteří dostali milost, a jeho církev je společenství hříšných lidí.
Církev je přesto svatá, nositelem svatosti v ní je Boží blízkost, Boží přátelství, tedy Boží milost, Bůh sám. Člověk se nemusí neustále bít v prsa a vyznávat, že je hříšný. Může se také radovat, že i jeho, právě jeho si Bůh vyvolil a může s hrdostí hlásat Boží slovo a svědčit o Božím království.
