10.12.2023, neděle, 2. adventní

S adventní radostí jsme se shromáždili k dnešní bohoslužbě.

Slavíme druhou neděli adventní. Advent má smysl jako doba přípravy na vánoční svátky, ale také sám o sobě jako příprava na setkání s Kristem, který přichází.

Je nebo má to být doba ticha a soustředění, doba klidu, doba setkání s dávnými i současnými přáteli, doba duchovní, doba přiblížení člověka k Bohu …

Marek, jak jsme četli, začíná své evangelium zprávou o novém prorokovi, který stál na rozhraní mezi Starým a Novým zákonem, o Janu Křtiteli. Ten na jednu stranu patřil ke starozákonním prorokům, skrze které promlouval Bůh, na druhou stranu poukazoval na Ježíše, který přinášel novou zvěst o Božím království a o vykoupení člověka a který pro jeho život neváhal dát život svůj. O Janu Křtiteli nečteme ve Starém zákoně, nýbrž v Novém.

Jan křtil lidi, kteří vyznávali své hříchy, aby jim je Bůh odpustil. Janův křest byl ovšem něco jiného než my si pod pojmem „křest“ představujeme. Pro nás je svátostný křest Božím vstupem do života křtěného člověka, zásadní proměnou celého života, protože je to dílo lidské a zároveň Boží.

Janův křest byl něco jiného. Bylo to dílo lidské, i když bylo konáno v přímém vztahu k Bohu a se zbožným úmyslem. Byl to úkon kajícnosti prováděný ponořením do vody nebo litím vody.

O Ježíšově křtu říká Jan, že to bude křest Duchem svatým, tedy že v lidském úkonu lití vody zároveň bude působit Bůh. Je to prolnutí existence Boží a lidské, toho, co dělá Bůh a toho, co dělá člověk. Je to přímé setkání Boha a člověka.

To je jakoby předznamenání evangelia podle Marka, které končí slovy:

„Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.“

To je úkol všech učedníků Ježíšových, i nás.