7.4.2024, neděle

2. velikonoční neděle, Svátek Božího milosrdenství

Bůh nás lidi přijímá se svým milosrdenstvím každý den. Dnešní svátek nám to má zvlášť připomenout. Papež Jan Pavel II. v roce 2000 ustanovil 2. neděli po velikonocích jako svátek Božího milosrdenství.

Bůh je milosrdný, přijímá všechny lidi, i hříšníky, a odpouští jim jejich hřích. Je neustále připraven a čeká, až se k němu slabý a hříšný člověk obrátí, aby mu mohl jeho hřích odpustit.

To je naše naděje, v tom je naše radost ze života.

Jsme společenství církve a naše cesta k Bohu vede do značné míry přes církev. Ne snad výlučně. Člověk může vzácně dojít k poznání Boha i jako individuum, ale pak se nutně spojí s ostatními věřícími a se společenstvím církve.

Bůh přijímá každého člověka, který se k němu obrátí, i kdyby to byl největší hříšník.

Bůh je milosrdný, ale je také milosrdná jeho církev?

Tato otázka se týká zejm. sexuality a manželského a rodinného života. Tomu, kdo nežije podle stanovených regulí, např. zabraňuje v přístupu ke svátostem. Leckdy to ale není zavazující nauka církve, nýbrž strach těch, kdo církevní nauku vykládají.

Papež František se snaží následovat Boží milosrdenství a učinit církev milosrdnou a otevřenou pro přijetí každého člověka. To mu mají někteří za zlé a podezírají ho, že není věrný nauce a tradici církve. Ale je to tak, že přísně zavazující nauka církve se týká věcí víry, tedy toho, co vyplývá z Božího zjevení. Netýká se pastorace a netýká se mravnosti, která se samozřejmě v průběhu času mění.

Před papežem Františkem platilo, že když se člověk rozvede, což je církevně neplatné, a vstoupí do nového, civilního manželství, dopouští se těžkého hříchu a je vyobcován z církevního společenství a nemůže se spolehnout na Boží odpuštění, protože setrvává v hříchu, žije v hříchu.

Ale papež František uvádí v exhortaci Amoris Laetitia z roku 2016, že i takový člověk může za určitých okolností být v milosti Boží, totiž když k rozpadu jeho prvního manželství nedošlo z jeho vlastní viny. Posoudit to ovšem může jen on sám, co je a co není hříchem přece závisí na svědomí konkrétního jedince.

V článku 49 v Amoris leatitia se uvádí: „V obtížných situacích, které zakoušejí lidé v největší nouzi, musí církev prokazovat zvláštní snahu chápat, těšit, integrovat a nezatěžovat je normami jako kamením. Tak se totiž dosáhne pouze toho, že se tito lidé budou považovat za odsouzené a opuštěné právě onou Matkou, která je povolána přinášet Boží milosrdenství.“

To je ta milosrdná církev, ve které můžeme pociťovat milosrdenství Boží.