18.8.2024, neděle, přeložená slavnost nanebevzetí Panny Marie

Křesťanství je spojeno s tajemstvími, pro která není rozumového vysvětlení. Lze se před nimi jen sklonit a uznat, že Bůh je Pán celého světa. Lze je přijmout, ale jen vírou, jen pro člověka věřícího v Boha. Tato tajemství se týkají se Boha a jeho působení.

Tajemství se týkají i Panny Marie. O jejím původu, o jejích rodičích Jáchymovi a Anně víme pouze z apokryfního evangelia, které není součástí bible. O jejím početí bez dědičného hříchu víme pouze z církevní tradice.

V Novém zákoně není o Mariině narození a rodičích žádná zmínka. Jakubovo protoevangelium ze 2. století popisuje Mariino dětství. Odtud se také dovídáme o jejích rodičích, Jáchymovi a Anně.

První dogma o PM vyhlásil 8. prosince 1854 papež Pius IX. ve svém apoštolském listu ve kterém se říká, že „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“

Přestože dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie bylo vyhlášeno až v 19. století, toto přesvědčení vládlo v církvi již od prvních křesťanských dob. 

Když Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, víme ještě, že patřila ke společenství jeho učedníků. Pak se její stopa ztrácí.

Podle tradice víry nezemřela, nýbrž byla Bohem přijata do jeho království, byla přímo vzata do nebes s duší i s tělem. Jak to bylo a jak to je, zůstává pro nás tajemstvím. Ostatní lidé napřed zemřou a pak budou vzkříšeni k věčnému životu. Jedině PM byla této okliky ušetřena.

Dogma o nanebevzetí Panny Marie bylo vyhlášeno papežem Piem XII. 1950. Říká, že „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy.“

Toto dogma nic neříká o tom, zda Panna Maria zemřela a byla hned vzata na nebesa, nebo byla vzata do nebeské slávy bez porušení smrti. V každém případě však její přítomnost v nebi s tělem i duší je předobrazem a zárukou přítomnosti církve ve společenství Nejsvětější Trojice a našeho pozemského putování.

Jedná se zatím o jediný případ, kdy papež uplatnil své právo vyhlásit dogma se zdůrazněním vlastní neomylnosti, které mu přiřkl První vatikánský koncil roku 1870.

PM je člověk, který je nejbližší Bohu. Proto je uctívána a proto se k ní lidé v nouzi obracejí s důvěrou v její pomoc. Pokud pomoc přijde, není to ale z její vlastní moci, nýbrž z moci Boží.

Ona prožívá radost z plnosti Božího království a my se radujeme s ní.