10.9.2023, neděle, 23. v mezidobí

Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.

Zda se člověk dopustil hříchu nebo ne, podléhá jeho vlastnímu úsudku, jeho vlastnímu přesvědčení. Ať si ostatní říkají, co chtějí, když já jsem přesvědčen, že jednám nebo jsem jednal správně, tak jsem, podle svého svědomí jednal správně. On se přece může mýlit a já musím jeho náhled brát vážně, ale když po poctivém zkoumání v dané věci poznávám, že mám já pravdu a že on se mýlí, tak to prostě tak je. Jsem zodpovědný ideji dobra, kterou poznávám ve svém svědomí, ne v první řadě náhledu svého bližního.

To, že si můj bližní myslí opak, že si myslí opak i svědci, které si přivedl, i církevní obec, není rozhodující. Ti všichni se mohou mýlit, ale já vím, jak věci jsou. Nikdo zvenku nemůže říci, že já jsem se dopustil hříchu. To mohu vědět jen já a Bůh a s tímto vědomím budu vystaven Božímu soudu.

To je opačný náhled, než jak mluví evangelium podle Matouše. Podle evangelia je důležité, aby se lidé navzájem upozorňovali na nesprávné jednání. Bylo by projevem nelásky nechat druhého, jak je a jak jedná. Kdo se zdrží kritického slova vůči druhým, může se tím sám provinit.

Matoušova obec má postupovat ve velmi praktických krocích. Když zjistím, že můj bližní jedná způsobem, který odporuje mému přesvědčení o dobru, nemohu to nechat bez povšimnutí a je mou povinností vůči tomu vyslovit kritiku. Kritika se má napřed sdělit mezi čtyřma očima, potom s několika zasvěcenými osobami a posléze před celou obcí.

Cílem takového kritického postoje není přivést mého bližního k tomu, aby měl pocit viny. Spíše jde o vzájemnou zodpovědnost, o zodpovědnost jednoho za druhého.

Tato kritika se neodehrává jen v osobním styku, často se odehrává ve veřejných sdělovacích prostředcích, v televizi, rozhlase a tisku. Do nich teoreticky můžeme vstoupit, ale prakticky je to těžké, ne-li nemožné. Ale přesto je naší povinností zkoumat, zda nám média či politici v médiích říkají pravdu, nebo lež. I média jsou prostředím mravnosti a nesou zodpovědnost za svá slova. Když vidím, jak publikují lži, je mou povinností k tomu zaujímat kritický postoj, i když tomu třeba nemohu zabránit. Leckdy to jsou politici a státní činitelé, kteří se buďto mýlí, anebo vědomě lžou. Lži je třeba kárat, jak říká evangelium, soukromě nebo veřejně.

To jsou dvě stránky téže věci: Nejvyšší zodpovědnost za své jednání nesu já ve svém svědomí. K této zodpovědnosti patří také to, abych svým bližním vytkl jejich nesprávné jednání.

Na druhou stranu jako člen společnosti a církve s musím brát vážně, když druzí vytýkají něco mně a musím se zamýšlet nad tím, zda jednám správně.