11.9.2022, neděle, 24. během roku
Lk 15,1-10
Přicházeli sami celníci a hříšníci.
Celníci byli obecně považování za hříšníky, protože pracovali pro římskou správu, tedy pro okupanty a nepřátele.
Ti, kteří přicházeli k Ježíšovi, byli zřejmě těžcí hříšníci, tedy ti, kdo se dopustili těžkého hříchu, a Ježíš se s nimi bavil, i když to podle zavedené morálky neměl dělat. Měl počkat, až se odvrátí od svých hříchů a budou činit pokání a pak se s nimi bavit. Ale jeho strategie byla opačná: hříšníky napřed přijmout a pak čekat, že změní svůj život.
To je také strategie pro nás. Bůh nás hříšníky napřed bezpodmínečně přijímá a pak nám pro obrácení nabízí svátost, totiž svátost smíření. Ta je nabídnuta každému, zejména těm, kdo se dopustili těžkého hříchu.
Církevní přikázání nám ukládá povinnost přijímat svátost smíření, a to alespoň jednou v roce, jestliže se člověk dopustil těžkého čili smrtelného hříchu. To je skutek, který mění nasměrování člověka a který ho obrací ke zlu. Člověk se takovým skutkem rozhodne pro zlo.
Jinak tuto povinnost člověk nemá, což však neznamená, že by přijímání svátosti smíření nebylo prospěšné i jinak, i v případě, že se člověk dopustil jen lehkého hříchu.
Citovat Kodex z roku 1983 a Katechismus z roku 1992.
CIC 989 – Každý věřící, jakmile dospěl do věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy.
CIC 988 - § 1. Křesťan je povinen vyznat co do druhu a do počtu všechny své těžké hříchy spáchané po křtu a dosud rozhřešením přímo neprominuté ani nevyznané v jednotlivém vyznání, kterých si je vědom po pečlivém zpytování svědomí.
§ 2. Doporučuje se křesťanům, aby vyznávali i lehké hříchy.
Lehké hříchy jsou skutky, které jsou zlé, ale které nemění celkové nasměrování životní cesty člověka k dobru.
Katechismus 1457: Podle církevního přikázání „každý věřící, jakmile dospěl do věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy“.
To je církevní přikázání, to je stanovená povinnost, aspoň to by měl člověk plnit. Ovšem křesťanství není náboženstvím povinností. Bůh přijímá každého člověka, i těžkého hříšníka, a nabízí mu dokonce svátostnou pomoc, aby se člověk hříšník dokázal odvrátit od svého hříchu.
Většina lidí se pravděpodobně žádného těžkého hříchu nedopustila. I těm je svátostná pomoc nabídnuta jako prostředek bolestného a zároveň radostného pokání a smíření s Bohem i s lidmi. Jako každá svátost je i svátostné smíření setkáním člověka s Bohem a má vždycky smysl a cenu, i když třeba není v daném případě nutná.
