9.10.2022, neděle, 28. v mezidobí

Lk píše o deseti uzdravených malomocných, ale jen jednomu Ježíš říká: Tvá víra tě zachránila. Nebyl pouze uzdraven, nýbrž mu Ježíš otevřel spásu.

Lk 17,11-19

Malomocenství nemuselo znamenat lepru, nýbrž i jiné podoby různých kožních nemocí. Z nějaké takové nemoci bylo deset mužů uzdraveno. Uzdravení měli oficiálně stvrdit kněží.

Dnešní úryvek evangelia ale nemluví o různých kožních nemocech, nýbrž o vděčnosti a nevděčnosti vůči Bohu.

Může být, že někdo neví nic o darech, které nám Bůh dává, protože v žádného Boha nevěří a nic neví o tom, co od něj dostáváme. Nemá tedy důvod být mu jakkoliv vděčný.

Není pochyb o tom, že ten, kdo aspoň trochu chápe radostnou zvěst o záchraně člověka a stojí před ní v úžasu, jí je naprosto unesen. Byl by blázen, kdyby Boží nabídku nepřijímal, kdyby ji odmítal. To je sice možné, ale jen teoreticky, prakticky to nepřichází v úvahu.

Boží dary naplňují můj život. To je základ křesťanské morálky, to je důvod,  proč se člověk snaží žít mravně, konat dobro. Tímto základem není desatero Božích přikázání a jejich plnění. Člověk přikázání nepotřebuje, nepotřebuje, aby mu někdo říkal, jaké jsou jeho povinnosti. Sám přece ví, co má dělat, protože žije v klidu, radosti a nadšení. To je důvod, proč – samozřejmě – povinnosti plní, ale vlastně koná mnohem víc. To, že se desátý člověk k Ježíšovi vrátil, mu nikdo nenařizoval, nebyla to jeho povinnost. Jeho život nebylo plnění povinností, nýbrž mnohem víc, jednání z lásky.

V tom smyslu je pravdivý pokyn sv. Augustina: Miluj a dělej, co chceš.

Co je lidská vděčnost, co je vděčnost Bohu?

Když někdo pocítí, jaké dobro mu někdo učinil, když má tuto zkušenost, když se jeho postoj projeví ve vděčnosti, je pak připraven i ostatním dělat dobré věci. Tak se proměňuje svět k dobrému.

Když někdo zažije zlo, dělá pak také zlo druhým. Tak se proměňuje svět ke zlému. Ruští vojáci na Ukrajině mučí a vraždí její civilní obyvatele, protože tak se také zacházelo s nimi. Jinak jednat neumí.

Na nás se vztahují Boží přísliby. Kdo vidí, co všechno dobré od Boha dostává, ten je vděčný a z této vděčnosti je schopen dělat dobré věci i druhým lidem.

Vděčnost je tedy základní postoj křesťana k Bohu. Věřící člověk vidí a chápe aspoň trochu, co všechno od Boha dostává. V tom je důvod, proč usiluje o dobro a o mravný život, to je zdůvodnění morálky.

Člověk tedy nejedná dobře proto, že by mu to Bůh nařizoval, jak se psalo ve starých katechismech. Jeho náboženský život nespočívá v plnění povinností. Jedná dobře proto, že vidí, jak veliké dary od Boha dostává. A bylo by přece pošetilostí, kdyby tyto dary nepřijímal plnými hrstmi. Nekoná dobro z povinnosti, nýbrž ve svobodě. A když má před sebou někoho, komu je možno projevit vděčnost, samozřejmě to udělá. Oněch devět bylo sice uzdraveno, ale tím to skončilo. Onen desátý se vrátil a navázal s Ježíšem osobní vztah.

Když někdo naváže osobní vztah s Bohem, nepotřebuje už desatero přikázání. Desatero vymezuje minimální povinnosti, ale to už ten desátý nepotřebuje, je mnohem dál. Takový člověk slyší slova Ježíšova Jdi, tvá víra tě zachránila. Slyší a podle nich jedná.