10.3.2024, neděle, 4. postní
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ To je naše naděje a naše životní jistota.
Dnešní 4. neděle postní se latinsky nazývá Laetare. Označení Laetare je odvozeno od mešní vstupní antifony Laetare Ierusalem – Raduj se, Jeruzaléme. Antifona zní: „Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.“ (Srov. Iz 66,10-11)
Liturgické texty dnešní neděle jsou prolnuty nadějí na spásu a povzbuzují k radosti v období pokání. Oltář se na rozdíl od ostatních nedělí postních zdobí květy a postní liturgická barva fialová bývá nahrazena růžovou.
Liturgie nám staví před oči samotný motiv a zdroj naší radosti: Bůh nás miluje! Druhé čtení: „Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem“ (Ef 2,4–10). A evangelium podle Jana říká: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,14–21.
Jan 3,14-21
Ústřední výpovědí dnešní neděle tedy je:
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Jsou ale lidé, kteří to vidí jinak. Jsou přesvědčeni, že spousta dalších lidí bude zavržena, na věky uvržena do pekla. Je těžko říci, kolik takových lidí je. Já se s nimi čas od času setkám. Dostávám třeba poštu od tzv. „Byzantského katolického patriarchátu“, který vidí současnou církev z velké části jako heretickou a jdoucí k zavržení. Tento samozvaný „Byzantský katolický patriarchát“ neuznává pravoplatnost volby papeže Františka a vyhrožuje peklem papeži, biskupům a kněžím.
Peklo, věčné zavržení asi existuje, ale zda v něm někdo bude, je otázka, na kterou nemáme odpověď. Třeba je a bude prázdné a po konečném soudu nad celým světem přestane existovat.
Boží vláda, vláda Boží lásky bude nade vším, jak by tedy mohli být lidé, kteří by na věky trpěli? Spíš si lze představit definitivní smrt, nebytí, neexistenci těch, kteří se postavili proti Bohu a definitivně ho odmítli. Pokud je vůbec možné Boha definitivně odmítnout.
Je-li nebo bude-li někdo definitivně vyloučen z věčného života, je to následek jeho vlastního svobodného rozhodnutí. Každý člověk stojí za života nebo nejpozději ve smrti před rozhodnutím: zvolit smrt, nebo Boha, který dává život.
Tato věta v Písmu, že „Bůh tak miloval svět …“ je základ spirituality a životního stylu křesťana. Nemusí se ničeho obávat a ví, že v jeho životě všechno dobře dopadne, že směřuje k věčnému životu, i kdyby ho potkaly v tomto životě zničující katastrofy. Ví, že přesto Bůh ho tak miluje, že dal svého jednorozeného Syna, aby měl život věčný.
Je rozdíl mezi homilií, výkladem úryvku z Písma, a kázáním, výkladem nauky, která třeba na konkrétní úryvek z Písma nenavazuje. Z rozhodnutí pastorační rady farnosti mám v kratičkém kázání vykládat základy eucharistické liturgie.
