10.11.2024, neděle, 32. v mezidobí

Mk 12,38-44

Vdova dala do chrámové pokladnice všechno, co měla, celé své živobytí.

Máme to udělat také? Asi bychom špatně dopadli. Písmo ani církev od nás nežádá, abychom rozdali všechno, co máme, neboť bychom pak byli na obtíž společnosti i církvi.

Přes slova evangelia církev vždycky hájila právo člověka na soukromý majetek. Ten patří k důstojnosti každého člověka a zabezpečení jeho života. Naprostá většina lidí žije ve vlastní rodině, která nějak hospodaří a stará se o její jednotlivé členy, i když oni třeba nejsou ekonomickým přínosem, třeba děti nebo ženy či muži v domácnosti nebo staří členové rodiny.

Církev ovšem zná chudobu, kterou si člověk dobrovolně zvolí jako svůj životní program. Ale i chudý řeholník, který se vzdal všeho majetku, má svůj život nějak zabezpečený, a to společným hospodařením jeho komunity.

Právo na soukromý majetek ovšem neznamená, že člověk má majetku sloužit. I když je člověk velmi bohatý, musí dbát, aby jeho majetek sloužil k prospěchu společnosti i církvi.

Člověk bohatý má svého majetku užívat ve prospěch chudých lidí. To ale neznamená jenom rozdávat almužny, to může být dokonce kontraproduktivní, to může situaci chudého člověka ještě zhoršovat. Znamená to např. podporovat charitativní organizace a neziskové organizace, investovat do vzdělávacích projektů nebo projektů zajišťujících zaměstnání pro lidi bez práce, poskytujících kvalifikaci lidem, kteří ji nedokáží dosáhnout na běžných školách atd.

Dnešní ekonomický systém je značně odlišný od systému, který panoval v době Ježíšově. Člověk zpravidla nepodporuje chudé lidi tím, že by ze své peněženky vysypal poslední korunu, kterou má, nýbrž ze svého účtu v bance poukáže nějakou sumu dobročinné organizaci např. na její sbírkový účet v době živelné katastrofy. A on v bance účet musí mít, např. proto, aby mohl mít platební kartu, se kterou se běžně platí.

Je právo na soukromé vlastnictví statků ve smyslu sociální nauky Katolické církve absolutní? Ne, není. Katolická církev vždy obhajovala právo člověka na soukromé vlastnictví majetku, nikdy však jako absolutní a neomezené právo, neboť platí princip všeobecného určení statků, tak aby nikdo nemusel žít v bídě. Tento princip nacházíme i v první sociální encyklice Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891. Papež uvádí v této encyklice kromě jiného, že „soukromé vlastnictví, majetek, je přirozeným právem člověka a že toho práva používat, zvláště v životě společnosti, je nejen dovoleno, nýbrž naprosto nutno.“

Mějme tedy svobodu od závislosti na penězích a hospodařme rozumně se svým majetkem.