11.2.2024, neděle, 6. v mezidobí

Pohnut soucitem Kristus vztáhl ruku a uzdravil nemocného.

Mk 1,40-45

Tento příběh v Evangeliu vykresluje Ježíše „s lidskou tváří“ a s lidskými city: pohnut soucitem Kristus vztáhl ruku a uzdravil nemocného.

Oba dva, malomocný muž i Ježíš, ovšem překročili stanovené hranice. Malomocný přišel k Ježíšovi plný důvěry, i když bylo jeho povinností vyhýbat se lidem a zdaleka volat nečistý.

Malomocenství je v Bibli jedním z nejhorších neštěstí, které mohou člověka potkat. Malomocný je jako „mrtvé narozené dítě“ (Nm 12,12), „chodící mrtvola“. Jeho uzdravení se přirovnávalo ke vzkříšení mrtvého. Malomocní museli žít odděleně – už samotné setkání s nimi znečišťovalo. Rabínská teologie považovala malomocenství za Boží trest a viděla v malomocném hříšníka.

Ježíš plný milosrdenství udělal zázrak. Dotkl se nemocného, což se nesmělo, to bylo zakázáno zákonem, protože malomocenství byla nakažlivá choroba. Nebyla to sice lepra, ale nějaké onemocnění pokožky.

Ježíšův dotyk přivedl člověka, který byl vyloučen ze společnosti ostatních, zpátky k životu, mohl pocítit Boží lásku a moc, přinesl mu záchranu.

Ježíš pak uzdravenému zakazuje někomu o uzdravení říkat. Důvod je hned osvětlen: Ježíš už pak nemohl veřejně vejít do města.

A je tu ještě druhý důvod: Zákaz rozhlašovat zázrak se má opět chápat na pozadí toho, že jen po ukřižování a vzkříšení je možné správně poznat, kdo Kristus je a teprve pak nastává čas hlásání. Uzdravený se má jít ukázat knězi.

Uznání kněze se pak stane důkazem a potvrzením uzdravení (Lv 13,49).

My jsme pravděpodobně zázračné uzdravení na vlastní kůži nezažili. Ale možná jsme prožili jiný zázrak, jiný Boží zásah, o kterém se nikde nepíše, protože jsme nenapsali vlastní životopis. Možná je třeba, abychom o Boží přítomnosti ve svém životě a o Božím zázraku teprve vydali svědectví.