21.5.2021, neděle, 7. velikonoční

Evangelium podle Jana mluví o Boží slávě, o Boží velikosti a svatosti. Ta nám dává základní životní orientaci.

Jan 17,1-11a

V evangeliu podle Jana dnes čteme část Kristovy velekněžské modlitby, kterou se Kristus modlil předtím, než se vydal na smrt. Ježíš v ní mluví mj. o slávě a oslavení Boha a jeho Syna.

Ježíš říká: Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Oslavení je neobvyklý výraz, my jej asi nepoužíváme. Ale v Janově evangeliu je častý. Vyjadřuje Boží velikost a svatost. Bůh ji zjevuje lidem a je namístě, aby se mu všichni klaněli.

Už nejsem ve světě, ale oni jsou na světě. My ještě nemůžeme prožívat v plnosti Ježíšovu slávu, my jsme ještě na světě. Ale Ježíš už odchází ke svému Otci a my ho budeme následovat do Boží slávy.

Známe další průběh událostí. Ježíš pronáší svou řeč na rozloučenou, bude zatčen v Getsemanské zahradě, bude souzen, bude ukřižován a na kříži zemře, bude pohřben, ale třetí den bude stát před učedníky živý. Slavnostně se s nimi rozloučí a odejde do Otcovy přítomnosti, do Boží slávy, ale zároveň zůstane s učedníky skrze Ducha.

Svátek Nanebevstoupení jsme slavili před třemi dny. Tehdy jsme si řekli, že podstatou této události a svátku není podle Matoušova evangelia Ježíšův let ovzduším, nýbrž příslib, který dal učedníkům, že bude v Boží slávě a zároveň s nimi zůstane. Oni, vznikající církev, tento příslib přijali a dodnes z něj žijeme.

Církev skutečně žije jednou nohou v nebeské slávě a druhou nohou v těžkostech a zápasech světa. Na jednu stranu zápasí o své postavení a svou svébytnost lidskými prostředky a do jejího úsilí a směřování se promítají čistě lidské zájmy, na druhou stranu žije z Boží slávy a posvátnosti a směřuje k Boží slávě. Tam sice dospěje až při skonání věků, ale radovat se z Boží slávy může už dnes.