15.8.2021, neděle, Nanebevzetí Panny Marie
Dnes je velký svátek, zvláště pro tuto farnost. PM, matka Božího Syna, má zvláštní postavení v celém lidstvu, ale zároveň je člověk jako my. Pro její zvláštní úlohu ji Bůh už v plnosti přijal do svého Království, do kterého směřujeme i my. Vzdejme Bohu dík a chválu …
Lk 1,39-56
Z evangelia jsme četli o Mariině návštěvě u Alžběty, tedy o jiné události, než kterou dnes slavíme, protože o Nanebevzetí PM v Písmu nic není, ani slova. Ukazuje to, že o osud PM po Ježíšově Zmrtvýchvstání se společenství církve ve 2. polovině 1. století, kdy byla evangelia sepsána, moc nezajímalo. Šlo mu především o kázání o Ježíšovi a o jeho hlásání Božího království.
Maria spěchala do hor, aby se setkala se svou příbuznou Alžbětou, o které jí mluvil anděl a kterou jí jmenoval jako znamení toho, co se jí mělo stát, totiž že měla počít syna. Alžběta byla považována za neplodnou a její těhotenství mělo být Marii znamením a důkazem, že anděl mluvil pravdu. (Znamením se něco stane teprve potom, až je někdo vidí a dá mu pravý výklad.)
Maria spěchala. Tam, kde promluví Bůh, není žádné zdržování přípustné. Když Bůh promluví, je třeba jednat hned. To vědí všichni, kdo slyšeli Boží slovo do jejich života.
Maria byla člověk, který rozumí Boží řeči. Tak rozuměli proroci Bohu v dějinách Israele. A toto rozumění dává Marii slova, kterými může s jásotem vyjádřit, jak velikou věc jí Bůh učinil.
Mariin chvalozpěv a Mariina víra má pokračování. Každý den zpívá církev Magnifikat jako svou vlastní píseň při večerních chválách při modlitbě brevíře. Mariina víra žije dál v církvi. Každý den se připojujeme se svým chvalozpěvem k Marii a vzdáváme Bohu chválu a dík.
V Magnifikat, jak jsme četli, církev s Pannou Marií zpívá:
Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.
Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté.
A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.
Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství,
jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.
Poslední větou tohoto úryvku o tom, že Maria se za tři měsíce vrátila domů, se vracíme do střízlivosti všedního dne, do skutečnosti, ve které se musí naše víra osvědčit. Člověk, který slyšel Boží slovo, je sice naplněn tímto zážitkem, ale zároveň musí zůstat tam, kam ho jeho úkol vede, vrátit se tam, kde je jeho místo v životě. Mariin život měl zcela lidský rámec a její místo bylo v Nazaretě.
