19.12.2021, neděle – 4. adventní

V evangeliu podle Lukáše čteme, jak Maria šla na návštěvu k Alžbětě. Ale nebyla to obyčejná návštěva, tak jako naše setkání s Bohem nebude jen tak obyčejné setkání.

Lk 1,39-45

Lidé chodí na návštěvu a má to velikou důležitost. Vytváří se tak a upevňuje lidské společenství, a to má pro člověka nesmírnou hodnotu.

Ale to, co popisuje Lukášovo evangelium, nebyla obyčejná návštěva Marie u Alžběty. Byla založena na andělově nebo Božím zjevení, ve kterém bylo řečeno, že Maria porodí syna a že i Alžběta je těhotná a čeká syna. To bylo podivné sdělení, něco naprosto neočekávaného, protože Maria nežila s mužem a protože Alžběta byla stará žena a do té doby žádné děti neměla. Bylo to andělovo předvedení Boží moci, o které se Maria šla přesvědčit.

Maria spěchala za Alžbětou, ale ne proto, aby jí pomohla při porodu, protože na něj nevyčkala, po třech měsících se vrátila domů. Lukáš to líčí, aby mohl uvést Mariin chvalozpěv, velikou chválu Boha, chvalozpěv začínající Velebí má duše Hospodina. (Dnes ho ovšem nečteme.)

Ale jde tady o něco ještě jiného – setkaly se nejen dvě matky, ale i Ježíš s Janem Křtitelem, jak Písmo jasně dosvědčuje. Víme také o jejich setkání po zhruba třiceti letech, dříve než Ježíš začal veřejně působit. Jan mu mezitím připravoval cestu a zaplatil za to životem.

Setkání mají různou podobu. Ve mši po proměňování se říkají slova Kdykoliv jíme tento chléb a kdykoliv pijeme tento kalich, zvěstujeme tvou smrt a čekáme na tvůj příchod. To je naše podstatné setkání s Kristem, setkání ve svátosti. Zvěstujeme jeho smrt a čekáme na jeho příchod. Měli bychom také zvolat mocným hlasem: Jak jsem si zasloužil, že Pán přišel ke mně?

Je to samozřejmě setkání duchovní a zároveň tělesné. Jan s Ježíšem se přes svým narozením také neviděli, a přesto se setkali. To, co popisuje Lukáš, jsou vnější události, ale zároveň jde o jejich duchovní smysl.

Věci duchovní, věci probíhající na duchovní rovině jsou v našem životě velmi podstatné, stejně jako věci tělesné. Tělesné, materiální věci si samozřejmě uvědomujeme, duchovní někdy ne. Pokud jde o duchovní smysl materiálních věcí, nečekejme jej jenom od našich církevních představených, od kněží a biskupů. Vademecum v čl. 1.4 říká:

Spoluúčast: Výzva, aby se všichni, kdo patří k Božímu lidu – laici, zasvěcené osoby i ordinovaní –, zapojili do intenzivního a uctivého vzájemného naslouchání. Toto naslouchání pak vytváří prostor, kde můžeme zaslechnout Ducha Svatého a vede naše úsilí k církvi třetího tisíciletí. Spoluúčast vychází ze skutečnosti, že všichni věřící jsou způsobilí a povolaní navzájem si sloužit dary, které každý z nich obdržel od Ducha Svatého.

V synodální církvi je celé společenství ve svobodě a s veškerým bohatstvím rozmanitosti svých členů svoláno, aby se modlilo, naslouchalo, analyzovalo, rozmlouvalo, rozlišovalo a pomáhalo hledat ta nejpřiléhavější pastorační řešení v souladu s Boží vůlí (srov. MTK, Syn., 67–68).

To se tedy týká i všech zde přítomných i ostatních, kteří tady nejsou. Všichni věřící jsou způsobilí a povolaní navzájem si sloužit dary, které každý z nich obdržel od Ducha Svatého.