20.2.2022, neděle, 7. v mezidobí

Lk 6,27-38

Milujte své nepřátele. Nenásilí.

Oprávněně se tento úryvek z evangelia považuje za Magnu chartu křesťanské morálky a odmítnutí násilí. Ukazuje, jak mají křesťané žít. Ale neznamená to poddat se zlu. Verš 6,29 sice říká „tomu kdo tě uhodí do tváře, nastav i druhou“, ale kdybychom to chápali tak, že křesťané mají být fackovací panáci, kteří si nechají všechno líbit, byl by to falešný výklad. Je třeba to chápat nějak jinak.

Křesťan má povinnost aktivně se postavit proti zlu, proti nespravedlnosti a násilí, když je to zlo, které se děje někomu jinému. Já za sebe nastavím druhou tvář, ale když dostane neoprávněnou facku můj bližní, je mou povinností vystoupit na jeho obranu.

Neodporovat zlu znamená na zlo odpovídat dobrem (srv. Řím 12,17-21), tak aby se přerušil řetěz zla. Ne tedy ho prostě nechat šířit se a vládnout.

Neodporovat zlu pro křesťany nepředstavuje chytrou taktiku, jak protivníka nakonec přemoci. Vychází to z vnitřního přesvědčení osoby. Znamená to postoj člověka, který je tak přesvědčen o Boží lásce a o moci této lásky, že nemá strach postavit se proti zlu jen zbraněmi lásky a pravdy.

V dějinách společnosti i církve ovšem vidíme, jak často tato láska prohrávala, a to v soukromém i veřejném životě. Ale také vidíme, že nikdy neprohrála úplně. Možná právě prohrává, možná na Ukrajině, možná i v našem životě a je to těžké a smutné.

Přesto láska k nepřátelům tvoří jádro křesťanské revoluce, revoluce, která nestojí na strategiích hospodářské a politické moci nebo moci sdělovacích prostředků.

Je to revoluce lásky, lásky, která nespočívá na lidské moci, nýbrž je Božím darem, který člověk dostane, když bez výhrad důvěřuje jeho milosrdné dobrotě.

V tom spočívá novost evangelia, která mění svět. To je hrdinství maličkých, kteří věří v lásku Boží a lásku Boží šíří, i za cenu vlastního života. To je náš životní program.