24. 10. 2021 – 30. neděle v mezidobí

Jer 31,7-9

Tak praví Hospodin: „Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele! Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi, spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem.“

Útěšné proroctví z knihy Jeremiáš pro národ, který se ocitl na pokraji zániku. Odvlečencům do Babylóna pozvedá prorok morálku, sebevědomí a naději. Přes to, co se stalo, je vyvolený národ stále vyvolený – prvním z národů, a jeho budoucnost je otevřená. Vrátí se ze zajetí do své vlasti. Toto proroctví se vztahuje na všechny, i na ty, kteří jsou na okraji, kteří jsou slabí, bezbranní a zapomínaní: na lidi s handicapem a v ohrožení, již jsou odkázáni na pomoc druhých. I těch se Bůh ujímá jako otec. I my můžeme tato zaslíbení vztahovat na sebe, neboť patříme k Božímu lidu, na němž Bohu záleží, i když to tak momentálně v lecčems tak moc nevypadá.

Žid 5,1-6

Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti i za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale (dal mu ji) ten, který mu řekl: `Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova‘'.

Starozákonní velekněz musel přinášet oběť za své hříchy i za hříchy lidu, neboť byl pouze jedním z lidí, byť měl výjimečné postavení. Autor zdůrazňuje, že Ježíš Kristus byl také ustanoven samotným Bohem, ale zcela odlišně od židovských velekněží, a to jako jediný a pravý velekněz, jenž nemá potřebu přinášet oběti za své hříchy, nýbrž svou velekněžskou roli stvrzuje obětí svého života – definitivní a nepřekonatelnou. To rozvíjí autor v dalších verších a kapitolách, kde právě odkaz na Melchisedecha hraje podstatnou roli. V Žd 5,1-6 staví autor do protikladu kněžství v tradici Áronově, jež bylo v Izraeli dáno genealogicky: kněz měl pocházet z rodu Áronova (a v židovství zůstává tato tradice zachována dodnes, byť se již nekonají oběti v Chrámu; a lze ji dokonce vyčíst z určitých židovských jmen, jako je např. Kohn – z hebr. kohen, kněz), a kněžství v linii Melchisedechově, jež tento genealogický princip překračuje a je naddějinné. Postava Melchisedechova se kromě Listu Židům objevuje v bibli 2x, a to v knize Genesis v Abrahámových příbězích ve 14. kapitole a v uvedeném citátu ze žalmu 110: „Jsi knězem navěky podle řádu Melchisedechova.“

Autor listu samozřejmě nemíní svá slova jako teoretické pojednání o kněžství, nýbrž svým adresátům chce ozřejmit velikost, důležitost a jedinečnost Ježíšovy role v jejich vztahu s Bohem, a to na pozadí vrcholných okamžiků dějin spásy, jež nacházely své vyjádření v chrámovém kultu. Pro dnešního čtenáře je sice židovský chrámový kult minulostí, ale přesto jej má vést k chápání velikosti a trvalosti Ježíšovy kněžské služby a jejích důsledků pro jeho život. Díky své vazbě na Ježíše Krista, jediného a pravého velekněze, jsme i my povoláni k tomu, abychom sebe sama přinášeli v oběť, tedy abychom svůj každodenní život žili jako posvátnou kněžskou službu, jak na to apeluje i apoštol Pavel v úvodu 12. kapitoly Listu Římanům.

Mk 10,46-52

Když (Ježíš) a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.

Bartimaios sedí u cesty a křičí. Chce něčeho dosáhnout a nedá se odbýt od těch, jimž je jeho křik nepříjemný (viz Syrofeničanka). To je přece obvyklá situace, kdy někdo se hlasitě domáhá nějaké pomoci, spravedlnosti, když se objeví nějaká významná osobnost, a ostatní ho okřikují, resp. se ho snaží umlčet. Někdy oprávněně, často ne. V evangeliích to nikdy není Ježíš, kdo okřikuje druhé, aby byli zticha. Učedníci a dav, který šel sebou, už se viděli v Jeruzalémě, kam spěchali na svátky, a nějaký křičící žebrák u cesty (a takových bylo v Palestině v té době hodně) zdržoval. Ti, kdo šli s Ježíšem, byli nejspíš plni očekávání vyvrcholení Ježíšova působení. Možná očekávali nějakou převratnou událost, kdy se Ježíš prohlásí králem, kdy Bůh zasáhne a všechno bude jinak. Tak to nejspíš očekával Jidáš. Takže takový křičící žebrák opravdu překážel.

Bartimaios se ovšem nedal, protože si byl svou věcí jist, a proto křičí ještě mnohem víc. Volá Ježíše mesiánským titulem „Synu Davidův“. Jeho víra je vidoucí, odhaluje v Ježíši někoho víc. Ježíš ho slyší a zavolá k sobě. A ten slepý nelení, zanechá to jediné, co má, svůj plášť na zemi a jde k Ježíšovi. Je jasné, co Bartimaios chce, a přesto se ho Ježíš ptá, co má pro něj udělat. Bartimaios musí vyslovit svou prosbu,vlastně neslýchanou, nahlas, za sebe před ostatními. Ježíš jeho prosbu splní a dokáže tím, že slepcovo oslovení oním mesiánským titulem nebylo nesprávné. Ježíš poukáže na slepcovu víru. V ní nejde primárně o víru v to, že Ježíš může uzdravit, vyslyšet prosbu, pomoci, nýbrž víru v jeho mesianitu, mesiánské poslání. To toho uzdraveného Bartimaia vede k tomu, že Ježíše následuje, stává se jeho svědkem a učedníkem.

Slepý žebrák u cesty je představen jako ten, kdo vidí pod povrch věcí, ač je slepý, a proto mu může být pomoženo. Tradice dokonce zachovala jeho jméno, což znamená, že nakonec byl důležitý i pro prvotní církev. Ježíš jej uzdravil nejen tím, že uzdravil jeho zrak, ale že jej zasáhl celostně. To, co ten, kdo seděl bezmocně na okraji cesty, jen tušil, totiž kdo Ježíš je, poznal na vlastní kůži a to ho proměnilo natolik, že vstal a šel za ním, následoval ho.

Co si z toho můžeme vzít my?

Lidé u cesty, kteří se něčeho domáhají – neměli bychom je míjet jako ty, kteří nás zdržují, nýbrž se jako Ježíš zajímat o to, co potřebují.

Mít víru, která se nevztahuje k Ježíšovi jako především k tomu, kdo má naplnit mé potřeby, nýbrž jako k tomu, kdo nám nabízí Boží království a v tom jej následovat („Hledejte napřed království Boží a ostatní vám bude přidáno“), pak se nemusíme bát vyslovit nahlas svou žádost

Bartimaios nechal všechno na místě (stejně jako celník Lévi) a šel za Ježíšem, následoval ho, stal se učedníkem. K tomu jsme voláni i my – znamená to na prvním místě mít skutečně osobní vztah k Ježíšovi, pak odvahu zanechat to, co nepotřebuji (nejen materiální věci), a pracovat na realizaci Božího království (následovat), což samozřejmě znamená pro každého něco jiného.

(Mirej)