30.5.2021, neděle – slavnost Nejsvětější Trojice
Slavíme slavnost Nejsvětější Trojice. Dotýkáme se velikého tajemství křesťanské víry. Vzdejme Bohu díky, že nám dává se tohoto tajemství dotknout, i když ho nemůžeme pochopit.
Mt 28,16-20
Toto je jediné místo v evangeliích, které jasně a jednoznačně dosvědčuje, že prvotní církev věřila, že Bůh je ve třech osobách, že je Otec, Syn a Duch Svatý. (Jinak např. 1Kor 12,4-6).
Jestliže jsme přesvědčeni o své víře a touto vírou naplnění, tak nestačí, abychom si ji drželi pro sebe jako naši soukromou věc. Víra v Boha je věc veřejná, tak jako církev je veřejná a otevřená pro každého. Minulý režim se snažil zatlačit víru a náboženství do soukromí, protože jeho záměrem bylo církev a náboženský život vyhladit, zničit. Nedovedu si ale představit, že by třeba tato naše farnost a její činnost neexistovala.
Zmrtvýchvstalý Ježíš dal svým učedníkům, tedy i nám, úkol, aby křtili ve jménu Otce a Syna a Svatého Ducha.
Předpokladem tohoto křtu je, že ti, kteří mají být pokřtěni, jsou získáni za učedníky, tedy že je Ježíšovi učedníci vedou k tomu, aby přijali všechno, co Ježíš učil a přikázal.
Matoušovo evangelium přináší více velkých řečí Ježíšových, jako třeba kázání na hoře. V nich nacházíme Ježíšova přikázání, podle kterých se máme v životě orientovat. V centru stojí přikázání lásky, a to lásky i k nepřátelům.
Není snadné tato přikázání naplňovat. Ale abychom neztráceli naději, Ježíš nám přislibuje stálou přítomnost: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ V jeho síle a jeho silou můžeme plnit to, co on svým učedníkům nařizuje: dosvědčovat a hlásat víru v Boha všem lidem, přivádět je k Bohu a křtít je.
Ježíš mluvil k učedníkům, kteří byli jako kapka ztracená v moři lidí, kteří o Ježíšovi nic nevěděli. V tom je naše situace trochu podobná. Jako církev musíme začít hlásat Boží slovo znovu a jinak, svědčit o něm vlastní vírou a radostí. Barokní manýry, jimiž církev žila v minulosti, už nemají šanci. Už nelze se povyšovat nad ostatní lidi, je třeba snažit se jim rozumět a s nimi žít.
Projevem veřejného charakteru církve je i noc kostelů, která proběhla v pátek 28.5.2012. Je třeba poděkovat všem, kteří se o ni zasloužili:
Drahoslava Kráčmarová – hlavní organizátorka, zpívala hudební vložky
František Kroščen - hudebník
Hana Jirsáková – pekla perníčky, seděla u vchodu
Miroslava Šílová - seděla u vchodu
Všichni, kdo se zasloužili o občerstvení, zejména Mirej Ryšková, také Michaela Regálová, Hana Valentová,
František Jakubec – staral se o materiální zabezpečení
Umělci: Olga Stárková, Josef Borecký, Jan Paul, Zdenka Hošková
Roman Franta - hodnotící komise dětské soutěže o zobrazení andělů
Pavel Boček, místostarosta – hodnotící komise
Michal Rataj - varhany
Josef Nožička - fotodokumentace
Havran - zajišťoval plakáty
Úspěch této akce, které se v Dolních Počernicích zúčastnilo kolem 140 lidí, dokládá zájem církve o ostatní společnosti i zájem ostatní společnosti o církev.
Umění jako most mezi pozemským a nadpozemským
Umění je propojení věcí pozemských a nebeských, materiálních a duchovních
Čím se člověk v životě zabývá?
Člověk je tvor praktický, velikou část svého života věnuje zajišťování věcí užitečných, které potřebuje pro svůj život. Uspokojuje tak své bezprostřední životní potřeby. Potřebuje jíst a pít, do něčeho se oblékat, někde bydlet, něčím cestovat (třeba vlastním autem), zajistit vzdělání pro své děti. Potřebuje pracovat, a to nejen aby vydělával peníze, nýbrž také aby smysluplně naplňoval svůj život.
Má ale smysl i pro věci neužitečné, pro věci krásné, pro věci, které ho jednoduše baví. Více nebo méně času tráví ve své rodině nebo s přáteli, často povídáním či tlacháním o čemkoliv.
Zvláštní kategorii tvoří i věci umělecké. Člověk je může tvořit z materiální nouze, aby si vydělal peníze, ale to je jen nouzové řešení. Umělec tvoří z vnitřní potřeby a z potřeby něco sdělit.
Zvláštní kategorii tvoří i věci duchovní. K těm je třeba učinit ještě další krok.
Mají mnoho společného s oblastí umění a krásy, ale nejsou s ní totožné. Týkají se, ostatně tak jako umění, bytostně nitra člověka.
Předpokládají schopnost člověka vnímat Boží oslovení, vydat sám sebe pro věci Boží. Předpokládají tedy schopnost pochopit některé věci tohoto světa jako věci Boží. To ale nemusí být krásné, může to být spojeno s utrpením.
Má-li člověk proniknout do toho, co je v jeho životě a v životě tohoto světa božské, potřebuje pochopit, že to ve své podstatě není to, co mu Bůh dává, nýbrž to, co mu už v minulosti dal, co od Boha už dostal. Ať člověk Boha prosí o cokoliv, Bůh mu může odpovědět: Tvá prosba je nepotřebná, dal jsem ti přece už mnohem víc, než o co prosíš. Jen je třeba, abys to viděl, abys otevřel oči a spatřil to.
Umění je krokem do tohoto světa, ve kterém člověk spatří svůj život a jeho naplnění a krásu.
Člověk, který není umělcem, aspoň trochu, zůstává ve světě, ve kterém handluje o věci užitečné. Člověk, který je umělcem, aspoň trochu, se možná pře s Bohem o naplnění svého života, a nakonec pochopí, že Bůh měl pravdu.
Není při tom rozhodující, zda se dotyčný člověk považuje za věřícího nebo nevěřícího. Rozhodující je, zda je schopen a ochoten vidět věci krásné.
Vůbec to neznamená, že člověk nevěřící v Boha by nemohl být umělcem. Ale každopádně o světě duchovních hodnot ví, protože věci umělecké jsou mostem spojujícím věci pozemské a nadpozemské.
Andělé
Andělé na obrázcích na mřížích kolem kostela vypadají většinou jako lidé, kromě toho, že mají křídla. Tak si lidé většinou představují anděla.
Může nám připadat, že andělé, které namalovaly děti, jsou nakresleni rukou neumělou. Ale copak my víme, jak Boží anděl ve skutečnosti vypadá?
V zásadě anděl je duch a nemá žádné vzezření. Ale není to úplně tak.
Anděl je andělem pro své poslání, pro poselství, které nese, ne pro svou podstatu. Papež Řehoř Veliký (asi 540 – 12. březen 604) píše:
Je třeba vědět, že název "anděl" označuje službu, ne přirozenost. Neboť tito blažení duchové v nebeské vlasti jsou sice vždycky duchové, ale nemohou se vždycky nazývat anděly; anděly jsou jen tehdy, když se jejich prostřednictvím něco oznamuje. Ti, kteří vyřizují poselství méně významné, se nazývají andělé, ti, kteří přinášejí poselství velmi důležité, archandělé.
Proto nebyl poslán k Panně Marii jakýkoli anděl, ale archanděl Gabriel; slušelo se totiž, aby byl vybrán k této službě anděl nejvyššího řádu, protože měl zvěstovat událost, která převyšovala všechno. (Z homilií svatého Řehoře Velikého, papeže – breviář)
Možná bychom si mohli dovolit korekturu a říci, že anděl, který byl poslán k Panně Marii, měl poselství takové důležitosti, že jsme ho nazvali archandělem a dali jsme mu jméno Gabriel, což znamená „Bůh je mocný“, „Boží síla“.
Možná jsme anděla ve svém životě potkali. Ti, které nám Bůh posílá jako anděly, většinou vypadají jako lidé, většinou jsou to totiž lidé, kteří pro nás mají od Boha nějaké poselství nebo dar rozumění či síly.
Já jsem se setkal v životě víckrát s andělem od Boha, který mi přinášel Boží světlo a dar síly, díky níž jsem mohl vytrvat na cestě, po které jsem šel, i když v té chvíli vypadala beznadějně.
To byl anděl, který nebyl duchem, nýbrž člověkem
Andělovi a jeho poselství se člověk se samozřejmostí podřizuje, pokud tedy se nechce postavit proti tomu, kdo ho poslal, proti Bohu. Neboť anděl přichází vždy od Boha a nese jeho poselství.
Možná pro děti, když malovaly své anděly, to byl prvotní kontakt se světem andělů, který je nesmírně krásný a nesmírně tvořivý. A člověk může do tohoto světa pronikat jen skrze krásu a tvořivost.
