5.9.2021, neděle, 23. v mezidobí

Mlčení a mluvení. Jde o to, zda někdo mlčí proto, že neumí mluvit, nebo je mu zakazováno mluvit, nebo má strach mluvit. A jde také o to, jestli neslyší, protože mu neslouží sluch, nebo nechce slyšet a rozumět. Vzdejme Bohu chválu, že nám dal víru, ve které jsme schopni slyšet a rozumět a ve které jsme schopni mluvit, totiž hlásat Bohu dík a chválu.

Mk 7,31-37

Evangelium mluví o hluchoněmém člověku. Tato nemoc je symbolem nečistých, ale i nechápajících lidí.

Ježíš hluchým dává sluch a němým řeč. Stvoření, které z Boží ruky vyšlo jako dobré a teď dobré není, Ježíš opět navrací do původního stavu. I tím se prokazuje jako Mesiáš.

Slyšení neznamená jenom vnímání sluchem, nýbrž i rozumění, porozumění poselství. Kdo neslyší, ten nerozumí hlásání, a to je přece předpokladem víry. Stejně je to s viděním. Kdo neslyší, ten nerozumí zvěstování přicházejícího Božího království.

Setkání s Ježíšem nám dává schopnost věcem rozumět, věci chápat a věci vyjadřovat.

Ježíš osvobodil člověka a dal mu schopnost a možnost chválit Boha. Tedy napřed musel dostat sluch, aby potom jeho jazyk byl volný k Boží chvále. (Kazatelé, kteří nechválí Boha, zřejmě neslyší Boží slovo.) Řeč takového člověka, který byl Ježíšem osvobozen, nemůže být nic jiného než nadšená chvála Boha. Takový člověk je prorokem Boha, svědkem evangelia. Takové lidi známe a takových jsou plné dějiny církve.

Ale bohužel jsou i tací, kteří oněměli, přestali chválit Boha, přestali dosvědčovat, že jim Ježíš dal svobodu. Prostě mlčeli a přenechali mluvení profesionálům, tedy kněžím a učencům. Někdy to bylo na nátlak hierarchie, někdy z falešné pokory, někdy i z pýchy: Samozřejmě stojí Bůh na mé straně, o tom je zbytečné mluvit.

Ale evangelium dosvědčuje, že Boží Duch vždycky nalezne nové svědky, kteří dokážou v pravý čas a věrohodně a radostně vyznat svoje osvobození. To činí např. vždy při vyznání víry. Tak ji tedy vyznejme: