9.1.2022, neděle, Křtu Páně

Lk 3,15-16.21-22

Ježíšův křest byl významnou událostí, tak významnou, že všechna synoptická evangelia o něm podávají zprávu, nebo vlastně všechna evangelia, včetně Janova.

Ježíšův křest zahajoval Ježíšovo veřejné působení. Ježíš po něm zcela změnil svůj způsob života. Co si s Janem řekli, nevíme, ale zřejmě to bylo velmi důležité.

Ježíš potřeboval ještě nějaký čas na poušti, čas přípravy na něco důležitého, čas mlčení, modlitby, … Údaj 40 dnů nám neříká, jak dlouho to trvalo, nýbrž že to byla doba přípravy.

V Bibli představuje číslo čtyřicet "přípravu":

• Při potopě světapršelo 40 dní a 40 nocí,
• 40 dnů pobýval Mojžíšna hoře, než obdržel desky Desatera,
• 40 dnů pobýval Mojžíš na hoře, když připravoval druhé desky Desatera namísto rozbitých,
• 40 dnů strávili Mojžíšovi poslové („zvědové“) v zaslíbené zemi, než se vrátili s demotivující zprávou o síle obyvatel,
• 40 let žil izraelský národ v poušti, než vstoupil do země zaslíbené,
• 40 dní putoval Eliáše k Boží hoře Chorebu, kde dostal od Hospodina nové poslání
• 40 ran stanovuje Tórajako limit pro trest bičování^[2] (dle rabínské tradice ve významu <40, maximální počet je tedy 39),
• 40 dnů se Ježíš Kristuspostil na poušti, než začal veřejně kázat,
• 40 dnů po vzkříšení se Ježíš zjevoval svým učedníkům, než vystoupil do nebe.
• den po narození Ježíše navštívila Marie jeruzalémský chrám, aby se podle tradice podrobila očistným obřadům v mikve, tedy v obřadní lázni, a přinesla Bohu oběť za prvorozeného syna.

Číslo čtyřicet je v Písmu svatém často spojeno s dobou radikální proměny, během níž „staré“ mizí a objevuje se cosi „nového“.

Vzpomeňme jeden příklad za všechny: v průběhu čtyřicetiletého putování pouští postupně vymírá generace, která vyšla z Egypta, generace demoralizovaná otrockým smýšlením, stále znovu reptající a vzpomínající na ztracené „plné hrnce“ v Egyptě, a rodí se generace nová, vychovaná v odloučenosti pouště samým Hospodinem, která se bude umět poslušně a odvážně ujmout Zaslíbené země.

Ježíš křest nepotřeboval, protože on přece nebyl hříšník a Janův křest byl znamením pokání za hřích. Lidé ho potřebovali, ale Ježíš ne, smysl jeho křtu jako pokání za hřích tedy můžeme zcela pominout. Ale přesto měl smysl, byla to příležitost, kdy se zjevila Boží Trojice a ozval se hlas z nebe, který označil Ježíše za milovaného Syna.

Každé evangelium tuto událost ovšem líčí trochu jinak. Nejvíc se od ostatních liší evangelium podle Jana, které o samotném křtu nemluví vůbec, nýbrž mluví o smyslu této události a říká: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm.“ (Jan 1,32) A dále: „… dosvědčuji: To je Syn Boží.“ (v. 34)

Nemá velký smysl vést paralelu mezi křtem Ježíšovým, vlastně Janovým, a křtem naším. Náš křest je svátostný, znamená tedy zásah Boží do něčeho, co koná člověk, tedy do lití vody. Tímto zásahem je vytvořen nový člověk a překonán odstup mezi člověkem a Bohem, který se nazývá dědičný hřích. Tento tak zvaný dědičný hřích je ale něco jiného než morální hřích, kterého se může člověk dopustit za svého života. I morální hřích je svátostným křtem překonán, ale člověk do něj může upadnout znovu. Překonání dědičného hříchu je ale jednou pro vždy, člověk je přijat Bohem jako Boží syn nebo dcera. Nekoná se prvotně pro odpuštění hříchů, nýbrž pro přivtělení ke Kristu a k církvi.

Ve svátku Křtu Páně ale jde o něco jiného. Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. To je zjevení, které započalo o Vánocích a pokračovalo v Ježíšově veřejném působení. Tehdy bylo dílem Božího Ducha, který působí stále, a to i skrze náš svátostný křest.