17.2.2021, středa – popeleční

Postní doba nás vyzývá k pokání, ale ne k truchlení. Naše pokání má být spojeno s výhledem na veliké vítězství a radost Velikonoc.

Mt 6,1-6. 16-18

Samozřejmě je možné dávat almužnu tak, aby mě za to lidé velebili. Může mě to těšit, mohu z toho mít sebeuspokojení, ale nic víc za to nedostanu. Je to ubohý výsledek proti odplatě, kterou člověk může dostat od Otce, od Boha.

Ale člověk by stejně šel po stejné falešné cestě, kdyby dělal dobré skutky kvůli odměně, kterou slibuje evangelium, tedy ze zištných důvodů. To by znamenalo opět, že se chce svými skutky chvástat, vytahovat a že je dělá kvůli odměně. Jenom tentokrát vyžaduje odměnu od Boha, protože na ni má přece právo.

Pravou odměnu od Boha dostane jenom ten člověk, kterému o ni vůbec nejde, který dává almužnu proto, že vidí člověka, který ji potřebuje. To je skryté a nenápadné milosrdenství. To je skrytý a nenápadný způsob dělání dobrých skutků, který nevyžaduje ani uznání od lidí, ani odměnu od Boha. Je tak nezištný, že s nějakou odměnou vůbec nepočítá, takže o ní vlastně vůbec nelze mluvit. Dobrý skutek vidí jenom Bůh v nebesích.

Když evangelium říká, že naše almužna má zůstat skrytá, mělo by u toho vlastně skončit, protože o nějaké odplatě nelze vůbec mluvit, mluvení je nadbytečné a prázdné. Evangelium ovšem dodává: „tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“. To ale vnímáme jako nadbytečné, zbytečné, jako slib něčeho, o co člověku vůbec nejde, na čem člověku vůbec nezáleží. Je to sice skvělé, ale i bez toho bychom jednali stejně.

Dobro konáme kvůli dobru samotnému, ne kvůli odměně, kterou můžeme získat, ať je to odměna od lidí nebo duchovní odměna od Boha. Dělat dobro kvůli odměně znamená se jí vlastně nikdy nedobrat.