7.1.2024, neděle, Křtu Páně

Mk 1,6b-11

Jan Křtitel vyzývá k pokání a křtí lidi v Jordánu.

Hlásá: Obraťte se, tedy odvraťte se, neboť Boží království se přiblížilo.

Jan křtil pouze vodou na odpuštění hříchů. Ale život jím pokřtěného člověka zůstával v zásadě stejný, záleželo na upřímnosti jeho pokání. Ježíšův křest ovšem vytvářel novou realitu, nového člověka. Cílem Janova křtu bylo odpuštění hříchů skrze pokání, ale pokřtěný člověk do nich mohl upadnout znovu. Ježíšův křest dává prostředky, jak se novému poskvrnění hříchem vyhnout.

Ježíšův křest v Jordánu

byl natolik významnou událostí, že o něm referují všechna čtyři evangelia.

Byl stěžejní událostí jeho života, předěl mezi tím, co bylo před ním a po něm.

Do té doby žil doma se svými rodiči, alespoň údajnými, protože Josef přece nebyl jeho otcem, tím byl sám Bůh.

Nic nevíme o tom, jak na způsob života sv. rodiny reagovali lidé, kteří ji znali. Vždyť Ježíš ve svém věku už skoro mohl mít vnoučata. Ale on zůstával svobodný, neměl ženu, jak bylo obvyklé a jak se patřilo.

Pak se zřejmě doslechl o Janu Křtiteli a vypravil se za ním. Nevíme, co si řekli, o jejich rozhovoru nám evangelia nic neříkají, ale v Ježíšově životě nastala zásadní změna. Šel na poušť a pak začal své veřejné kázání a působení. Poté, co byl Jan Křtitel uvězněn, ujal se Janovy práce a hlásal to, co Jan: Obraťte se, neboť Boží království se přiblížilo.

Mělo to ovšem jiný smysl než z úst Janových. Jan odkazoval na budoucnost, i když blízkou. V Ježíšovi se tato slova naplňovala, on byl ta budoucnost. Mohl hlásat: Boží království už je tady. Jeho hlásání tedy mělo jiný smysl než u Jana: Obraťte se a přijměte Boha. Boží království je ve mně, já jsem ten přislíbený Mesiáš. Když přijmete mně, přijímáte Boha. Srv. Mk 1,22.

Začalo to křtem v Jordánu, při kterém se z nebe ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.

Svátostný křest člověka

Člověk se stává křesťanem tím, že je pokřtěn. Tím je očištěn od dědičného hříchu.

To je trochu matoucí pojem. Hříchu se člověk může přece dopustit jen vědomě a dobrovolně, svobodně. U dědičného hříchu tomu tak není. Člověk se prostě narodí do lidstva, které je vzdáleno od Boha. Mezi ním a Bohem zeje propast, která je důsledkem prvotního hříchu. Tuto propast ale Bůh překlenuje.

To je cesta ke spáse pro všechny, kdo Boha přijmou, a to zejména cestou křtu. Jaký je osud těch, kdo ho nepřijmou, protože mu nerozumí nebo o něm nevědí a nevědí to co křesťané vyznávají, že je křest nutný ke spáse?

Dříve se řešila otázka, co bude s lidmi, kteří žili a zemřeli před Ježíšem a jeho křest tedy přijmout nemohli. To je ovšem zbytečná otázka člověka žijícího v čase, ale Bůh přece stojí mimo čas, není podroben času a jeho uplývání. Z hlediska spásy a milosti Boží je jedno, zda něco bylo dříve či později.

Lumen gentium, konstituce druhého vatikánského koncilu, v kapitole o Božím lidu, čl. 9-16, rozlišuje různé kategorie lidí podle jejich vztahu k Bohu a k víře. Jednou z kategorií jsou ti, kdo v Boha vůbec nevěří, ale nachází se u nich něco dobrého. Církev se na to dívá jako na přípravu na evangelium. A to jsou všichni lidé nevěřící v Boha.

Wikipedie:

Symbolika křtu

Symbolika křtu v křesťanství odkazuje na víru, že křest není pouze symbolickým ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení, ale skutečnou nadpřirozenou proměnou, která má svou paralelu v příběhu Noema či Mojžíše a projití Izraelitů Rudým mořem. Křest je proto podle této víry nejen očištěním, ale také smrtí a vzkříšením spolu s Kristem. Ve většině církví získává při křtu neofyta (tedy pokřtěný člověk) nové jméno, které symbolizuje nový život ve víře.

"Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu odpověděl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řek: Musíte se narodit znovu.“ (Jan 3:3-7).

Svátost[

Křest je tzv. iniciační svátost, to znamená, že křtem se člověk stává v pravém slova smyslu křesťanem. V rámci svátostí je křest jejich branou, to znamená, že ostatní svátosti může přijmout jen člověk pokřtěný. Jednotlivé církve se liší v počtu svátostí, avšak křest je uznáván všemi.

V některých církvích probíhá křest krátce po narození, v jiných až ve věku, kdy se očekává schopnost rozpoznat význam křtu. Jindy jsou možné obě možnosti a záleží na rozhodnutí rodičů.

Křest a církev

Přijetím křtu je člověk také přičleněn k církvi. Křest není jen cestou spásy pro jednotlivce, nýbrž zakládá církev, společenství církve. To je cesta směřující k Božímu království.

Když byly postupně objevovány další mimoevropské kontinenty a území, kde také žily veliké spousty lidí, které o Kristu jako Vykupiteli nic nevěděly, předpokládalo se, že nemají do Božího království přístup. To bylo podnětem pro misijní práci církve, neboť bylo třeba je zachránit. Teprve v moderní době církev respektuje jejich vlastní kulturu a náboženství. (Byzantský episkopát má právě toto proti papež Františkovi.)

Zrovna tak o dětech, které zemřou nepokřtěné, se předpokládalo, že nemají přístup do Božího království. Pro ně byl vytvořen pojem limbus puerorum, který byl ovšem teologicky sporný.

Naše srdce jásá svatou radostí, neboť světu se dostalo věčné spásy, aleluja.