1.5.2022, neděle, 3. velikonoční
Jan 21,1-19
Není to sice v textu řečeno, ale asi si oprávněně smíme popsanou scénu představit jako odehrávající se v tichu. Zaznívají v ní jenom hlasy nutné. Napřed je Petrova výzva, na kterou reagují učedníci, že půjdou lovit ryby. Ale nic nechytí.
K ránu vidí někoho stát na břehu, neznámou postavu. On se do ticha zeptá: Nemáte něco k jídlu? A dá jim pokyn: Hoďte síť na pravou stranu lodi. Oni to beze slova udělají, i když odborníci na chytání ryb jsou tady přece oni.
Rozhodujícím způsobem zasáhne do situace učedník, které ho Ježíš miloval, když řekne: Pán je to.
Když byli na břehu, tento Pán je vyzval: Pojďte snídat. A teď přichází stěžejní věc: Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: Kdo jsi? Věděli, že je to Pán.
Setkali se s ním už potřetí po jeho zmrtvýchvstání, ale bylo to zvláštní setkání. Nepoznali ho, nepoznali ho svýma očima, nepoznali ho po hlase a po jeho slovech, vlastně ho vůbec nepoznávali, a přesto věděli, že je to on. Nepoznávali ho, protože byl zřejmě jiný, než když chodil po Galileji a Judsku. Byl to on, kterého z dřívějška znali, ale byl zároveň jiný, byl to zmrtvýchvstalý Pán.
Jak věděli, že je to Pán? Jak ho poznal učedník, kterého Ježíš miloval, ještě když byli na lodi? Nějak jinak než svými smysly. Opět předběhl autoritu, tedy Šimona Petra, který byl proti němu pomalý a nechápavý.
Mluvíme o poznání víry, které se ubírá jinými cestami než skrze zkušenost a rozum, i když s rozumem a zkušeností souvisí.
Víra umožňuje poznání, které je nad možnostmi smyslů a chápání, ale zároveň předpokládá, že člověk toto běžné lidské poznání má.
Řádným a obvyklým vstupem do světa víry je křest. Bůh má pro různé lidi různé cesty života, nám ale nabízí cestu křtu. Přesto ale platí, že i bez křtu může být člověk spasen. V tom se změnil náhled církve na 2. vatikánském koncilu.
Má dobrý smysl, že se křtí malé děti, protože chceme, aby šly s námi po cestách Božích. Jednou se ovšem budou muset rozhodnout pro Boha nebo proti němu. To bude jedno ze zásadních rozhodnutí jejich života. My církev jim budeme nablízku, ale jejich rozhodnutí bude přesto rozhodnutí jejich a bude to rozhodnutí svobodné. Při křtu dítěte vyznáváme svou víru, ale jednou ono bude schopno říci: Věřím v Boha.
