23.12.2023, sobota večer, 18.00
Liturgie ze 4. neděle adventní B, Lk 1,26-38
Dívka jménem Maria, zasnoubená s Josefem, byla oslovena andělem. To byla radostná událost, ale slyšíme o ní v den státního smutku, neboť zlo se ukázalo ve své hrůzné podobě vražd na Filosofické fakultě a v klánovickém lese.
Přečtěme si, co 1.12.2021 napsal svatý otec František:
Josef, muž spravedlivý a muž Mariin. Franciscus PP.
„Abychom pochopili Josefovo chování k Marii, je dobré si připomenout sňatkové zvyky starého Izraele. Manželství se skládalo ze dvou jasně definovaných fází. První z nich se podobala oficiálním zásnubám, které již znamenaly novou situaci: zejména žena, ačkoli ještě rok žila v domě svého otce, byla považována za faktickou "manželku" snoubence. Ještě spolu nežili, ale bylo to, jako by byla jeho ženou. Druhým aktem bylo přestěhování nevěsty z domu jejího otce do domu ženicha. To se odehrálo ve slavnostním průvodu, který svatbu završil. Nevěstu tam doprovázeli její přátelé. Podle těchto zvyklostí skutečnost, že "než spolu začali žít, Marie zjistila, že je těhotná", vystavovala Pannu Marii obvinění z cizoložství. A tato vina měla být podle starobylého zákona potrestána kamenováním (srov. Dt 22,20-21). V pozdější judaistické praxi - po tomto datu - se však prosadil umírněnější výklad, který ukládal pouze akt zavržení, ale s občanskoprávními a trestněprávními důsledky pro ženu, nikoli však ukamenování.“
Maria tedy byla v první fázi uzavření manželství, Josef byl její manžel, i když spolu ještě nesdíleli společnou domácnost, nežili spolu. Ale bylo to v plánu, Josef i Maria a jejich příbuzní s tím počítali. Kdyby ale v této fázi otěhotněla, museli by to chápat jako důsledek cizoložství, protože s Josefem by to nebylo. Josef, když to zjistil, se rozhodl se s Marií rozejít.
Maria se zeptala anděla: Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám?
Očekávali bychom jinou reakci Marie. Bylo by logické, kdyby se zeptala: OK, a kdy to bude? Vždyť s Josefem spolu ještě nežijeme?
Josef nutně předpokládal, že Maria porušila zasnoubení a že ji musí – v souladu se Zákonem – propustit; může se přitom rozhodnout mezi veřejným právním úkonem a soukromou formou. Může Marii postavit před soud, anebo jí vystavit soukromý rozlukový list. Josef se rozhoduje pro druhou cestu, aby Marii „nevystavil hanbě“.
To jsou události a činy, které vede Boží anděl, tedy Bůh sám.
Nakonec to dobře dopadlo, Ježíš se narodil a měl před lidmi, před zákonem legitimní původ, měl řádnou matku a řádného otce, kteří spolu žili v řádném manželství. Že to bylo ve skutečnosti jinak, že za tím stál Boží zázrak, my víme z evangelia, ale v době Ježíšova pozemského života to zůstalo utajeno. Stejně by tomu nikdo nevěřil, tak jako tomu nevěří mnozí lidé dnes. A přesto je to pravda.
24.12.2023, neděle, odpolední mše z vigilie Narození Páně, 15.00
Mt 1,18-25
Jsou Vánoce, slavíme narození Božího Syna, který se stal člověkem. Evangelium nám říká, jak to bylo s jeho narozením. Bůh vstoupil do svého stvoření jako člověk a jako zachránce lidí od zla. Přesto i zlo prožíváme, protože se ještě nenaplnilo Boží království. Děkujme Bohu …
Typické idylické Vánoce vypadají jinak než dnes. K vánoční idyle patří sníh, mráz, led křupající pod nohama. To tedy teď není. Ale přesto jsou to krásné Vánoce a my se z nich můžeme radovat.
Tomuto textu v evangeliu, který jsme četli, předchází Ježíšův rodokmen. Začíná Abrahámem a jde po třikrát čtrnáct generací až k Josefovi, manželovi Marie, které se narodil Ježíš – Boží Syn.
Záměrem tohoto svědectví je prokázat, že Ježíš je Mesiáš. Ten měl pocházet z Davidova rodu, proto se uvádí, že Josef (z právního hlediska) byl synem Davidovým (v. 20).
Dalším znamením Ježíšova mimořádného poslání je svědectví o jeho nadpřirozeném početí z Ducha svatého a o jeho narození.
To, že Maria počala působením Ducha svatého, víme my, ale to nevěděl Josef, to nemohl vědět, protože to byl zázrak, Boží zásah do děje tohoto světa. My to víme z evangelia, ale Josef žádné takové evangelium k dispozici neměl. Zjistil, že Maria, jeho snoubenka, je těhotná a věděl, že ne s ním. Udělal si z toho jediný možný závěr, totiž že se musela dopustit cizoložství.
Proto se Josef rozhodl se s ní rozejít. A teprve potom přišlo ve snu zjevení anděla o tom, že dítě, které se má narodit, není plodem hříchu, nýbrž Božího zásahu a že přináší pokoj, mír a radost celému světu, že přináší záchranu všech lidí od hříchů.
I my se radujeme, protože se nám narodil Spasitel, Boží Syn, Ježíš Kristus. Proto slavíme Vánoce. Mnoho lidí slaví Vánoce, aniž by chápali jejich duchovní smysl. Ale snad i pro ně mohou být zdrojem naděje uprostřed světa, který jen světem vánoční pohody, nýbrž také světem zla a násilí. Snad i pro ně mohou být zdrojem radosti, o které my zde přítomní víme, protože víme, že se nám narodil Spasitel
Půlnoční mše 24.12.2023, 24.00
Lk 2,1-14
Vzdejme Bohu díky za tuto posvátnou noc, noc narození Ježíše Krista, našeho zachránce.
Teď o Vánocích slavíme eucharistii na rozhraní starého roku 2023 a nového roku 2024, který brzo začne. Ve starém roce jsme zažili mnoho věcí, dobrých i špatných, radostných i bolestných. Doufáme však, že nový rok 2024 nám přinese věci dobré a krásné, že se z nich budeme moci radovat a že pochopíme, že jsou darem Božím.
Ale ze zkušenosti víme, že se asi nebudeme moci vyhnout i věcem těžkým a bolestným.
A v této chvíli čteme slovo evangelia, která vyřkl anděl Páně: Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. Dnes se narodil Spasitel, Kristus Pán.
Nebojte se, naopak, mějte radost!
Je půlnoc, tma, ale přesto nám září a svítí světlo naděje.
Člověk může mít strach z velkých věcí, které se blíží, protože to jsou věci neznámé, tak jako měli strach pastýři, když je oslovil anděl. Ale přesto se pusťme do věcí velkých i malých, když přicházejí od Boha, přesto že jsou neznámé.
A to je i nový rok.
Naděje. Přes všechna úskalí a trable končícího roku máme naději, že budoucnost, i začínající nový rok, bude příznivý. Když se podíváme na událost v Betlémě, že se narodil zachránce tohoto světa, Ježíš Kristus, Pán vesmíru, vzbuzuje to novou naději. Stal se člověkem, aby byl Bohem s námi a pro nás, obyvatele tohoto světa. Přes všechny hrůzy, které vidíme v tomto světě, máme naději, která je založena na duchovních základech.
25.12.2023, pondělí, slavnost Narození Páně, 10.00
Jan 1,1-18
Vánoce jsou druhý největší svátek celého církevního roku. První svátek jsou samozřejmě Velikonoce, ale Kristus by nebyl mohl obětovat svůj život pro naši záchranu, nebyl byl vstal z mrtvých, kdyby se nebyl narodil jako člověk.
Pomalu uzavíráme starý rok se vším, co přinesl dobrého i špatného, a pomalu začínáme rok nový. A to se děje v Boží přítomnosti a ve jménu Božím.
V evangeliu podle Jana jsme četli o Slově psaném s velkým S. Je to komplikovaný text. Mluví o Slovu, ale je to jiné Slovo, než když člověk něco řekne, vyjádří něco ve slovech. Je to tak, protože toto Slovo byl Bůh. Nejde o Boží mluvení, jde o zásadní Boží čin, čin stvoření.
Jak píše Mirej, je tento text i jeden z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější, christologických hymnů, hymnů o Kristu. Ježíš jako Boží Slovo, v řečtině Logos, Boží Syn je spojen s Otcem od „počátku“, tedy věčně. Jeho vstoupením do světa se rozehrává drama zápasu světla Božího s tmou hříchu, zla. Jenže tam, kde je světlo, tma je nemůže přemoci.
„V něm byl život a ten život byl světlem lidí.“ Skrze své Slovo nám Bůh dává život, a to život ve světle. „To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.“ V tom světle můžeme žít.
Kromě toho, že toto je nádherný hymnus o Kristu, je to i teologicko-filosofický text, který mluví o jedné z Božích osob jako o principu, původu, nástroji stvoření a života.
O tomto Slovu je řečeno, že pravé Světlo, tedy Kristus, přicházelo na svět a stalo se tělem. Milost a pravda přišly skrze ně. Skrze své Slovo nás Bůh povolal k životu a dává nám žít ve světle.
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Nejen v minulém čase, nýbrž pořád. On vstoupil do našeho života a stal se niterně přítomným, tak jako je v niterném společenství se svým Otcem.
Ježíš je to světlo, které nám svítí, abychom viděli, abychom dovedli rozeznat, co je a co není Boží. Bohužel mnozí to nerozpoznali před 2000 lety a nerozpoznávají dodnes. Není to vina Ježíšova, že by jeho světlo nezářilo, ale vina naše, že to světlo pro svět zatemňujeme. Nedokážeme být tak zcela jako Jan Křtitel, který dokázal autenticky svědčit o světle a světlo nezakrývat. Papež František zdůrazňuje nekonkurenčnost lidského bytí, protože onen zápas o zabrání co největšího místa na slunci může bránit druhým, aby ho vůbec viděli a nalezli.
Drama nepřijetí toho, kdo přišel do vlastního, ale nebyl přijat, je relativizováno těmi, kdo Slovo přijali, přidali se ke světlu, neboť oni jsou dětmi Božími, jsou sjednoceni se Synem.
„Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“ – to platí i o nás, potřebujeme to uvidět, zakoušet a děkovat za to. Vděčnost za to, co máme, zahání konkurenční myšlení, kterým bychom bránili jiným lidem v přístupu ke světlu, k životu, k životu se Bohem.
26.12.2023, úterý, svátek sv. Štěpána
Dnes slavíme svátek sv. Štěpána. Je to o Vánocích, ale žádnou souvislost s Vánocemi to nemá.
O Štěpánovi toho víme velice málo. Víme, že byl jedním ze sedmi jáhnů, které apoštolové ustanovili pro sociální službu v křesťanské obci.
A pak známe jeho obhajobu před židovskou veleradou. Mluvil tam však s velikou moudrostí a ze síly Ducha a obvinil židy ze zavraždění Ježíše Krista, takže před ním nemohli židé obstát.
To byl důvod, proč ho kamenovali. Jeho poslední věta před smrtí byla modlitba za strůjce této vraždy.
Štěpán se tak stal prvním mučedníkem, který dal svůj život pro Krista.
„Krev prolitá mučedníky je semenem, z něhož vyrůstají noví křesťané, řekl později křesťanský spisovatel Tertulián. Kameny, které zabily Štěpána, aby bylo zničeno jeho učení a jeho společenství, se tak paradoxně staly stavebními kameny církve – církve jako společenství lidí, „živých kamenů“.“ 26. 12. 2011
