Písmo nám i celé církvi klade otázku, kolikrát máme odpustit člověku, který se nějak provinil. Není to snadná otázka, mnozí jsou přesvědčeni, že některé přestupky by církev odpouštět neměla. Ale proti tomu stojí Boží milosrdenství. Každopádně teď se na ně spolehněme, …

Mt 18,21-35

Kolikrát máme odpustit člověku, který se provinil? Kolikrát nám odpouští Bůh? Kde jsou hranice lásky k bližnímu? Ježíš říká, že hranice stavět nelze, odpouštět je třeba stále znova, protože takto nám odpouští Bůh.

Věříme v dobrého Boha, věříme, že Bůh je dobrý, odpouštějící, milosrdný, nikoho nezatracuje, všechny zve k sobě, nikoho nevylučuje.

Uveďme příklad konfliktu v této věci:

V této věci stojí církev před závažnou otázkou, závažným problémem. Všechny lidí zve k přijímání eucharistie, svátosti Boží lásky. Mají z toho ale být vyloučeni ti lidé, kteří uzavřeli manželství, ale jejichž manželství se rozpadlo, kteří nedokážou žít sami a vstoupili proto do nového manželství, církevně neplatného?

To je závažná otázka. Připusťme, že mohou být případy, kdy na rozpadu prvního manželství jeden z manželů nenese vinu nebo mu jeho díl viny byl odpuštěn ve svátosti smíření a on touží po eucharistickém Ježíši. Má mu církev zakazovat přijímání eucharistie, když vstoupil do nového manželství?

Do nedávna církevní nauka říkala, že ano. Od vydání exhortace Amoris laetitia v roce 2016 je to ale jinak.

Nic se nemění na nauce o nerozlučnosti manželství, ale papež František začal hlásat, že Boží láska platí všem lidem, že Bůh přijímá všechny, a i církev proto musí svou náruč otevírat všem. Je nutno připustit, že existují lidé, kteří žijí v církevně neplatném manželství, ale přesto je Bůh zahrnuje svou milostí, nejsou hříšníky, nežijí v hříchu.

301: „… už není možno říkat, že všichni, kdo se nacházejí v nějaké situaci zvané „neregulérní“, žijí ve stavu smrtelného hříchu a ztratili milost posvěcující.“

305: pozn. 351 „je možné, že v objektivní situaci hříchu – který není subjektivně přičitatelný, alespoň ne plně – může člověk žít v milosti Boží, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky a dostávat k tomu pomoc od církve.“ „V určitých případech by to mohla být také svátostná pomoc.“

Nic se tím nemění na nauce o manželství a o svátostech, papež nemění nauku víry. Ale mění se přístup církve k lidem v neregulérních životních situacích. Dříve byl její postoj odmítavý a zakazující, dnes je její postoj vstřícný a přijímající. Církev nemůže vstupovat do svědomí člověka a stavět překážku mezi jím a milujícím Bohem. Nemůže rozhodovat, kdo smí a kdo nesmí přijímat svátosti, zejména eucharistii, toto rozhodnutí musí učinit jednotlivec ve svém svědomí. Nikdo není vylučován z církevního společenství, všichni jsou vítáni. Zastávat jinou nauku by znamenalo smýšlet způsobem, který neodpovídá duchu evangelia.