29. neděle v mezidobí, cyklus A
Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.
Mt 22,15-21
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Opět čteme o tom, že farizeové chtěli Ježíšovi nastražit past. Kdyby se do ní chytil a dal na jejich otázku politicky nekorektní odpověď, mohlo by to pro něj mít nedozírné následky. Otázka byla, zda mají císaři platit daně či nikoliv. Kdyby řekl Ano, plaťte, obvinili by ho ze zrady na pravém náboženství. Kdyby řekl Ne, neplaťte, obvinili by ho ze vzpoury proti římské nadvládě.
A Ježíšova odpověď? Vyzval je, aby mu ukázali minci, kterou se daň platila. Oni beze všeho sáhli do kapsy a ukázali mu denár s obrazem císaře, který vlastně vůbec neměli mít u sebe.
Ježíšova odpověď je stručná, je to řečnický mistrovský kus. Pro svou stručnost je ale vlastně nejasná. Je to aforismus, se kterým si ale čtenář evangelia možná neví rady. Klade věčnou otázku, jak máme zvládnout vztah mezi požadavky víry a požadavky společnosti.
Je snadné vykládat Ježíšův pokyn tak, že máme sloužit politické moci a společnosti a platit daně, které od nás vyžaduje, a zároveň dávat Bohu, co mu náleží, tedy skutečnosti duchovní. Ale tato zásada hledající rovnováhu je vlastně nepřesná a nepravdivá.
Máme plnit své povinnosti vůči pozemské vrchnosti, ty ale nesmí být v rozporu s našimi povinnostmi duchovními. Platit daň císaři smíme jen tehdy, když tak plníme svou povinnost vůči Bohu.
Platit daň císaři nesmí být nutným zlem, kterému se nemůžeme vyhnout. Otázka farizeů znamenala, že je také možno neplatit.
Není to zlo, ke kterému jsme nuceni. Smíme to dělat, jen když tím zároveň naplňujeme Boží vůli, když tím, že platíme císaři, zároveň platíme Bohu. Nelze tedy tyto dvě platby stavět proti sobě. Je v zájmu Božího království na této zemi, aby pozemská společnost fungovala. Jestliže jí sloužíme a pracujeme pro její spravedlnost, řád, fungování, platíme tím zároveň Bohu. Jestliže dáváme Bohu, co mu náleží, je to zároveň ku prospěchu pozemské říše. Tak by to v ideálním případě mělo být.
Císař a Bůh nejsou dva páni nad námi, z nichž každý má své nároky a kteří stojí proti sobě. Sloužit jednomu znamená zároveň sloužit druhému. Pokud se mezi těmito dvěma službami vyskytne rozpor, pak to logicky znamená, že pro Boha děláme dobro a pro císaře zlo. A to nesmíme, pak se musíme císaři vzepřít, protože jeho nároky jsou nemístné.
Co to znamená dát něco Bohu? Bůh od nás přece nic nepotřebuje, nemá žádné potřeby. Jak se tedy mohu něčeho vzdát ve prospěch Boha? Tím, že si na to přestanu dělat nárok, ale ztrátu té věci neponesu úkorně, se smutkem, ale se stálou radostí. Třeba tím ztrácím kus toho, čeho si lidé cení, ale nepřestávám být šťastným člověkem.
Máme dát Bohu, co mu náleží. Ale co je to Boží vlastnictví? Zřejmě člověk, který v sobě nese jakoby obraz Boží, tak jako obraz císaře na minci znamená císařovo vlastnictví. A Bůh od nás žádá to, co mu náleží, a to je celý člověk.
