Dnešní úryvek z Mt mluví o podivném smýšlení lidí, kteří si myslí, že mají vůči Bohu nárok na odměnu, kterou musejí dostat. Ale takový nárok neexistuje. Bů nám dává víc než si dovedeme představit.

Mt 20,1-16a

Evangelium popisuje situaci, která je tak říkajíc k naštvání. Čtenář se obvykle ztotožňuje s tím, kdo pracoval od rána celý den, a připadá mu nespravedlivé, že nakonec dostane stejnou odměnu jako ten, kdo pracoval pouhou hodinu, i když je to odměna předem domluvená. Kdyby se to dělo dnes, okamžitě by odborová organizace protestovala, protože by to byla evidentní nespravedlnost.

V podobenství jde o jednání Boží vůči člověku, kterému se může zdát, že by měl za svou práci dostat víc. Už v žalmech je starozákonní člověk znepokojen tím, že se hříšníkovi daří dobře, kdežto on strádá.

Ale nemůžeme přece říci, že bychom nebyli za své úsilí žít dobrým životem odměněni spravedlivě, člověk nemá vůči Bohu žádný nárok, Bůh nemá vůči člověku žádnou povinnost. Člověk nemá nárok na to, aby byl odměňován.

O takovém nároku člověka vůči Bohu se psalo ve starých katechismech. Svého času se hlásala teorie zásluh, podle které si je člověk hromadil svými dobrými skutky a svými modlitbami a oběťmi, svou prací od rána do večera, a pak měl nárok na patřičnou odměnu, kterou mu Bůh musel dát, jinak by nebyl spravedlivý. To je ovšem nesmysl, Bůh nic nemusí, člověk od něho už všechno dostal.

Můžeme ovšem podobenství obrátit a ztotožnit se s tím, kdo pracoval pouhou hodinu a dostal přesto odměnu za práci celého dne. To je přece naše situace. Člověk dostává od Boha nesrovnatelně víc, než si zaslouží.

Bůh nás zahrnuje svou blízkostí, svým přátelstvím, svou láskou, i když my jsme si ji nijak nezasloužili. Radujme se a jásejme, že nás Bůh zahrnuje dary, jaké si nemůžeme zasloužit. Bůh mi dal nesmírně mnoho bez jakékoli mé zásluhy.

Bůh dává v hojnosti a nepočítá, na co má kdo nárok. Počítání zásluh a počítání odměn a nároků na odměnu je lidská záležitost, ale Bůh na ni nepřistupuje. Buďme rádi, že to tak je.