Jan 14,15-21
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. (Zase) k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
Ježíš dává svým učedníkům příslib, že nám pošle místo sebe jiného Přímluvce, Ducha pravdy, aby s námi zůstal navždy. Váže to ovšem na podmínku milovat ho a zachovávat jeho přikázání. Splnění této podmínky se může zdát velmi těžké, zachovávat přikázání je náročné. Tak se to může zdát, ale co je Ježíšovým přikázáním? „Toto vám přikazuji, abyste se milovali navzájem.“ A to přece nemůže být těžké, právě naopak.
My si můžeme Ježíšův příslib převést do minulého času, protože se to už stalo: Dal nám jiného Přímluvce, Ducha pravdy, a ten s námi zůstává navždy.
Před týdnem jsme četli Ježíšova slova: Já jsem cesta, pravda a život. Teď Ježíš slovo „pravda“ vztahuje k Duchu, kterého nám dává nebeský Otec.
Jak jsme si řekli minulou neděli, Boží pravda je něco jiného než pravda lidská, není to shoda výpovědi s myšlením, nýbrž … „Když bible hovoří o Boží pravdě, myslí jeho věrnost a spolehlivost, na kterou se člověk může bezpodmínečně spolehnout a ve které nalézá svou spásu.“ A to je víra. Věřit v Boha znamená spolehnout se na něj, že to se mnou dobře dopadne, i když se to třeba nyní nezdá. Být člověkem naděje.
Ježíš jako „pravda“ otevírá životní cestu k svobodnému, smysluplnému bytí, které je založeno na Boží a jeho (Ježíšově) věrnosti.
Každý chápe tuto pravdu, tedy tuto osobu, do té míry, do jaké se od ní dá uchvátit a jak si od ní dá určovat svůj život. Čím víc tak činí, tím žije pravdivěji. To není věc poznání, nýbrž věc oddanosti.
V této pravdě Boží žijeme, o ni se opíráme. Křesťan je naplněný touto pravdou, i když je člověk slabý a hříšný. Z této pravdy se můžeme radovat. I když se potácíme v životních těžkostech, přesto máme jistotu či víru, že dojdeme k dobrému konci.
O naší lidské pravdě se můžeme přít. Dva lidé se dohadují a každý je přesvědčen, že má pravdu on. Ve skutečnosti se třeba mýlí oba dva. S Boží pravdou je to ale jinak. Není sporem o to, kdo má pravdu a kdo nemá. Bůh svou věrnost, spolehlivost, blízkost, lásku dává všem, bez ohledu na to, co si kdo myslí, jak smýšlí, zda se mýlí nebo nemýlí. Bůh má rád každého člověka, i kdyby byl nejhorší hříšník. To jen člověk často staví překážky Boží pravdě, takže ona se nemůže projevit.
Ale přesto Ježíš, Bůh nám dal jiného Přímluvce, Ducha pravdy, a ten s námi zůstává navždy. A to je víra.
