Mt 14,10-23

„Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám.“

Dnešní úryvek se dělí na dvě části jasně oddělené. 

První se týká Jana Křtitele a Ježíšova vnitřního života. Je těžké ony dvě části srovnávat. První je podstatná pro pochopení Ježíše jako osoby. Vlastně by bylo namístě po této části skončit.

Podobenství o nebeském království

Mt 13,44-46

Kapitola obsahuje celou řadu podobenství o Božím království. Nelze je totiž definovat či popsat jen jedním. Lze je přiblížit obrazy, které vyjadřují nějaký jeho aspekt, ale přesto zůstává nepoznáno, zůstává tajemstvím.

Dnes jsme slyšeli dvě z těchto podobenství o pokladu a perle.

Pšenice a plevel rostou na poli spolu. Můžeme to považovat za chybu, ale můžeme si také říci: Naštěstí. Co by se s námi stalo, kdyby se hospodář rozhodl všechno zlo vykořenit? Děkujme Bohu, dobrému hospodáři, a prosme ho, aby nám naše zlé skutky odpustil.

Mt 13,24-30

Pšenice a plevel

Toto podobenství nám staví před oči dobrou pšenici a zlý plevel. Zřejmě se jedná o jílek mámivý, který zpočátku vypadá velmi podobně jako pšenice, ale když je zralý, tak se dá dobře rozlišit. To že má kořeny propletené s pšenicí radí nechat je růst dohromady. Na druhou stranu zralé zrno tohoto plevele a zejména námel může zničit pšeničnou mouku.

Když bratři Cyril a Metoděj se v 9. století chopili úkolu hlásat křesťanství ve Velkomoravské říši, nebyli jen nositeli náboženství, nýbrž byli i nositeli kultury a vzdělanosti. Aby se v nějakém jazyce dalo hlásat evangelium, je více méně potřeba, aby tento jazyk měl i písemnou podobu. A Cyril a Metoděj stáli u zrodu písma, které se částečně uchovalo dodnes.

Lk 10,1-9

Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. To je žeň světa, žeň lidstva, žeň lidí. Všem by bylo třeba hlásat, že se přiblížilo Boží království, aby zanechali svých pošetilých hádek a sporů nebo honby za ziskem. Prosme tedy pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.

Mt 13,1-9

Evangelium nemluví o obilí, ale o rozsévání Božího slova. Jak to, že někdy roste a přináší úrodu, a jindy ne? Čím to, že jsou lidé věřící a lidé nevěřící, když Boží slovo, které se jim hlásá, je stejné? Slovo, semeno, které se rozsévá, je přece stejné. Ale záleží na půdě, do které se zasévá, a o to tu jde.

Máme být dobrou půdou, ve které semeno, zaseté rozsévačem, roste a přinese bohatý užitek.

Někomu se to daří, někomu možná ne. Proč?