Pondělí 1. 1. 2024- Slavnost Matky Boží P. Marie

Nm 6,22-27

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: ‚Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!‘ Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám.“

Hospodin sám ukládá Mojžíšovi, aby jeho jménem žehnali vyvolenému národu, tedy všem lidem, kteří o toto požehnání stojí. Požehnání je velmi důležitá záležitost, protože jím je svolávána Boží přízeň na osobu, jíž je žehnáno. Je to velmi účinná forma modlitby. Žehnající člověk se tak stává poslem Božího milosrdenství. V Lukášově evangeliu 6,28 (a podobně 1 Petr 3,9 nebo Řím 12,14) je zachována Ježíšova výzva k žehnání nepřátelům. Žehnání je skutečně vážná věc a člověk by ji měl brát vážně. I to závěrečné požehnání na konci bohoslužeb i na konci modlitby hodin není formalitou a člověk by si měl uvědomovat jeho důležitost a možnou sílu. Žehnat druhým může každý.

Žehnat je třeba nejen tomu, na kom nám záleží, ale i těm, kdo nám nejsou sympatičtí, kdo se k nám staví nepřátelsky, je účinný prostředek k nápravě věcí. Není to sice žádný automat na rychlou změnu situace, ale je to cesta jak sebe sama osvobodit od negativního myšlení, jak dojít k velkorysosti, jak uvolnit napětí především v sobě. Žehnat znamená svolávat dobro na osobu druhého člověka, druhých lidí. Znamená to přát druhým, aby byli šťastni, aby byli naplněni Božími dary. Šťastný člověk nemá potřebu ubližovat druhým.

Gal 4,4-7

Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

Apoštol Pavel zdůrazňuje, že se Ježíš narodil ze ženy proto, že chce podtrhnout Ježíšovo lidství. Ježíš je Syn Boží, ale i lidský, je to konkrétní člověk, jenž se s námi solidarizuje ve všem a nabízí nám novou dimenzi vztahu k Bohu. Skrze Ježíšovo lidství můžeme prožívat velmi intimní vztah k Bohu jako Otci. Ne že by vyvolený národ neznal tuto dimenzi vztahu, ale prožíval ji spíše na kolektivní než individuální rovině. Ono důvěrné oslovení „abba“, jež se stalo typickým znakem křesťanů, je velkým darem i závazkem. K milovanému otci, tatínkovi, se syn/dcera chová jinak než k jiným otcům (k otcům jiných lidí), jakkoliv si jich může vážit. Bůh je tím, k němuž lze přistupovat v plné svobodě. Nejsme Božími otroky ani poddanými, jsme jeho vlastními dětmi. Otec miluje své děti a přeji jim to nejlepší, odkazuje jim to nejcennější, co má, sám sebe ve svém království.

Lk 2,16-21

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.

Pastýři jsou naplněni radostí, úctou a pokorou. Splní svůj úkol být svědky. Poté co se přesvědčili o pravdivosti slov, která jim byla sdělena, stávají se hlasateli radostné zprávy. O Marii je řečeno, že vše uchovávala ve svém srdci a uvažovala o tom. Ani Marii nebylo hned vše jasné, i ona se stává svědkem, který napřed vše vnitřně zpracuje, zůstává otevřená pro to, co přijde. To je důležité i pro nás. Je třeba věci vnitřně zpracovávat, i když jim třeba naplno nerozumíme, a zůstat otevřenými pro to, co přichází. Věci se leckdy vyjevují postupně a pomalu. Mnohdy vůbec nerozumíme, proč jsou, jak jsou, ale je třeba neuzavřít se do sebe, do své pravdy, do své nespokojenosti, zloby či frustrace, ale zůstat v očekávání nových Božích věcí, důvěřovat v jeho moc a lásku.

Pastýři zažili něco velkolepého, nečekaného, ale to nezměnilo nijak jejich normální běh života a povinnosti. Nepřestali být pastýři a věnovat se své práci.