Středa 1. 1. 2025- Slavnost Matky Boží P. Marie

Nm 6,22-27

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: ‚Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!‘ Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám.“

Žehnat znamená svolávat dobro na ty, jimž je žehnáno. Primárním zdrojem dobra je Bůh sám (on je na prvním místě to dobro), proto modlitba prosí o Boží tvář, tedy o Boha samého, aby byl přítomný se svou láskou v životě člověka. Bůh je samozřejmě přítomný každému lidskému životu, ale v požehnání jde i o to, aby dotyčný si to uvědomil a také aktivně zakusil. Boží přítomnost je zdrojem milosti a pokoje (ne nadarmo právě tyto dva dary vyprošuje svým adresátům apoštol Pavel v úvodech a často i na závěr svých listů), čím víc ji člověk je schopen prožít, akceptovat, tím hlubší je jeho pokoj, tím víc z něho vyzařuje jas (milosti). Je třeba stále žehnat: hodně se na to zapomíná. Žehnat může druhým každý, není to výsadou kněží; zrovna tak každý může pro sebe nebo pro druhé vyprošovat Boží požehnání. Áronovské požehnání je na prvním místě určeno celé izraelské pospolitosti, Izrael jako celek je oním partnerem požehnáním, oním „ty“.

Žehnat, ne proklínat – to je cesta k nápravě tohoto světa chaosu a utrpení. Je to ovšem třeba dělat z vnitřního přesvědčení (ne jako prázdná slova, prázdné formule). Svolávat dobro na všechny, na lidi v nejbližším okolí, na město a místo, kde žijeme, na svou zemi i celý svět. Je třeba ze srdce vymýtit každou touhu po pomstě a odplatě a naučit se svolávat dobro na hlavu i těch, které bychom nejraději viděli co nejdál, nejlépe v hrobě. Dobro proměňuje, ne zlo – zlo ničí a rozpoutává spirálu nenávisti, která velmi často končí válkou, smrtí, katastrofou. Ježíš nabádá k lásce vůči nepřátelům. I jim je třeba žehnat, což neznamená jim přát možnost pokračovat ve zlu, které páchají, nýbrž naopak jim přát, aby se od něj odvrátili.

Gal 4,4-7

 (Bratři!) Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

Žena stojí na počátku nové a definitivní etapy lidských dějin – a ta etapa má pozoruhodnou charakteristiku „synovství Boží“. Nová kvalita synovství, nová kvalita vztahu k Bohu. Díky této ženě – Marii – skrze jejího Syna je nám dán dar Ducha, který nás uvádí do intimního vztahu s Bohem. Aby fungoval i z naší strany, je třeba se mu otevřít s důvěrou a vytrvalostí. Křesťan může volat „abba, otče“, tak jako dítě, jež oslovuje v úctě a důvěře své rodiče. Slova o otroctví nám již mnoho neříkají, tuto sociální kategorii už dávno neznáme, ale i my jsme často troky svých návyků, svých přesvědčení, svých umanutostí, od nichž se potřebujeme osvobodit. Apoštol Pavel nás povzbuzuje k tomu, že to jde, že můžeme být svobodní, protože nám Bůh dává sám sebe. Jako děti Boží jsme dědici „skrze Boha“, což je zvláštní formulace. Znamená, že Bůh nás přijal a ustanovil dědici (to ve starověku fungovalo – otrok po propuštění se mohl stát synem a dědicem pána, mohl být přijat za syna a jako syn měl dědická práva). Dědic ovšem musí se chovat tak, aby nebyl vyděděn, tedy i ono dědictví rozmnožovat, podílet se s otcem na jeho rozvoji.

Lk 2,16-21

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.

Maria uchovávala slova a události ve svém srdci – to je živá paměť. Věci kolem nás se dějí překotným způsobem, spěcháme kupředu, žijeme napřed, a pak najednou jsme zaskočeni válkou, inflací, nemocemi, protože náhle nelze nic plánovat s jistotou, najednou nelze žít napřed. Maria žila oněmi okamžiky tak, že se v ní staly stálou přítomností, nikoliv snad svými detaily, ale smyslem. Uchovávat v srdci znamená přijímat jako smysluplné to, co se děje, i když tomu nemusí být úplně rozumět. První podmínkou pro to je žít v přítomnosti, protože jinak člověk ve skutečnosti nevnímá, co je, nýbrž posunutě to zaměřuje k tomu, co bude. Maria je v tomto směru příkladem člověka skutečně kontemplativního. Nepotřebuje k tomu nic zvláštního, jen „zadržuje“ v sobě to podstatné, nechává to v sobě dozrát. Kontemplativní nemusí znamenat jen, že je člověk ponořen v tichu, zbaven myšlenek a obrazů, nýbrž že člověk je ponořen do smyslu daného dění, okamžiku, skutečnosti. Setrvává. Normálně z něj totiž prcháme hned do dalšího dění, jaksi se svou myslí nahýbáme zvědavě hned dopředu. Kontemplace znamená setrvat na místě, možná v úžasu, možná v uchvácení hloubkou, stát se chrámem (templem) daného okamžiku, dané události. Srdce v biblické mluvě znamená střed člověka, orgán pravého lidského poznání, což je hlubší poznání než jen rozumové nebo emocionální.

Maria i Josef – přes všechno to podivuhodné, co zakusili, co uchovávali v sobě – zůstali zakotveni v tradici, kterou naplnili svým novým poznáním. Ježíš byl podle tradice obřezán, teda zařazen do společenství vyvoleného lidu, zakotven v dějinách Božího jednání s vyvoleným společenstvím, a zároveň označen jménem, které ukazovalo dál, protože bylo dáno od Boha; jakkoliv to nebylo jméno neobvyklé: neobvyklé bylo – podobně jako jméno Jana Křtitele – zřejmě v rodové tradici. Kontinuita a vývoj, stabilita a změna, to je život daný a chtěný Bohem.

Pastýři se vrátili, vrátili se ke své práci, ke každodenním starostem, jejich život běžel dál obvyklým způsobem. A přece bylo i pro ně vše jinak – ne navenek, ale uvnitř. Intenzívní setkání s Boží skutečností neznamená, že se vnější okolnosti našeho života musejí změnit, nýbrž je nabídkou, abychom my nahlíželi skrze svou novou zkušenost život jinak.