Sobota 1. 10. – 26. týden v mezidobí, sv. Terezičky
Job 42,1-3.5-6.12-16 (hebr. 1-3.5-6.12-17)
Job odpověděl Hospodinu a řekl: „Vím, že zmůžeš všechno, že ti není nemožný žádný záměr. Kdo by mohl neznalostí zatemňovat prozřetelnost? Přesto jsem mluvil o věcech, jimž nerozumím, vyšších než já, které nemohu chápat. Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči. Proto odvolávám a projevuji lítost v popelu a v prachu.“
A Hospodin požehnal Jobovi nakonec víc než dříve, neboť měl čtrnáct tisíc kusů bravu, šest tisíc velbloudů, tisíc párů skotu a tisíc oslic. Měl pak ještě sedm synů a tři dcery. První dal jméno Jemima, druhé Kassia a třetí Keren happuch. V celém kraji nebylo krásnějších žen nad Jobovy dcery. Otec jim dal podíl na dědictví s jejich bratry. Potom žil Job ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a vnuky, čtyři pokolení. I zemřel Job jako stařec ve vysokém věku.
Závěr knihy Job končí jakýmsi vítězným finálem. Job uznává, že opravdu není s to pochopit komplexnost světa, jeho zákonů a Boží přítomnosti v něm. Ale to není to nejdůležitější poznání. Nemá sice odpověď na svůj problém, ale nabyl zkušenosti Boží přítomnosti. Bůh už pro něj není tím, o kom jen slyšel, nýbrž tím, s kým se setkal, koho existenciálně zakusil. Biblické vyjádření „vidět Boha“ znamená zakusit jeho přítomnost, setkat se s Bohem. Víra stojí na dvou základech: na vědění o Bohu, jež je z tradice, z podání, a na osobním vztahu, osobní zkušenosti, osobním zakoušení. Vědění lze verbalizovat, racionálně uchopit, předávat, osobní vztah si musí každý vybudovat sám: zakoušení Boha, zkušenost s ním, osobní vztah k němu se nedá předat. Závěr se pak vrací k onomu úvodnímu rámci: Jobovi je dána nová budoucnost, nová životní šance. O Satanovi se již nic víc nedozvídáme, Pokušiteli prostě sklaplo.
Lk 10,17-24
Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“
V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“
Učedníci, kteří se vrátili ze své mise, jsou nadšeni svými úspěchy, mocí, kterou jim Ježíš svěřil. On však jejich nadšení zchladí poukazem na to, co je opravdu důležité. A tím je skutečnost přináležení Bohu skrze vazbu na Ježíše. Naše schopnosti a talenty, to, čeho se nám jako moci dostane, jsou darem, jímž máme sloužit druhým, ale tím nejdůležitějším je, že patříme Bohu, že jsme jeho vyvolení. To je pravým důvodem k radosti a skutečné zakotvenosti.
Ježíš pak ve své modlitbě odhaluje svým učedníkům, jak obrovsky jsou vyvolení, jak veliké cti se jim dostalo. Mohou se radovat, že patří mezi „maličké“, tedy mezi pokorné svým smýšlením, jimž oči nezastírá jejich vlastní velikost a důležitost.
