Neděle 1. 10. 2023 – 26. neděle v mezidobí
Ez 18,25-28
Toto praví Hospodin: „Říkáte: `Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíše vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.
Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil se od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře.“
Ezechiel nabízí opět poněkud šokující příklad Boží spravedlnosti, s níž má naše logika problém. Nejde o to, že by Bůh zapomněl, že někdo byl i dobrým člověkem a pak se ztratil a dal se na špatnou cestu, ale když se dobrý člověk dá na špatnou cestu, pak nutně špatně skončí v důsledku své špatné cesty. A platí to i naopak, když se člověk páchající zlé činy obrátí a opustí špatnou cestu, tak najde nový život.
Flp 2,1-11
Bratři! Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude (všechny) pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo (touhy) po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Tohle je jeden z nejdůležitějších novozákonních hymnů. Je dokonce zřejmě ve svém základu předpavlovský. Pavel píše své oblíbené komunitě ve Filipech a nabádá ji k neobyčejnému výkonu, ke skutečnému následování Ježíše Krista. Mít smýšlení Ježíšovo znamená mít odvahu ke kariéře směrem dolů, být ochoten se vzdát svých představ a nároků.
Pavel své oblíbené obci píše, jak má udržet vzájemné zdravé vztahy. To jde především tehdy, když člověk přijme Ježíšovu cestu. Výzvu „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.“ By si dnes měli připomínat všichni – v církvi i ve veřejném životě.
Mt 21,28-32
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ On odpověděl: ‚Mně se nechce‘, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane,‘ ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Odpověděli mu: „Ten první.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu.“
Tohle je přímo klasika: prvního syna začalo hryzat svědomí, a tak nakonec na tu vinici, tedy pracovat, šel. Druhého bychom mohli označit za prokrastinátora, jak se dnes říká. Možná měl v úmyslu tam časem jít, ale aktivitu odložil. Nač spěchat! Podle pervertovaného hesla „Co můžeš udělati dnes, můžeš zrovna tak udělat zítra.“ Ježíš to ovšem nevypráví o různém chování dvou synů jako rodinný příběh, nýbrž jako výzvu. Banální rodinná historka je vážnou výzvou pro velekněze a starší, tedy pro židovský establishment. Ono oddálení rozhodnutí nevztahuje přímo na sebe, nýbrž na Jana Křtitele – ten byl hlasatelem obrácení. Jeho výzvu však uposlechli ti, kdo si uvědomili svou zadluženost vůči Bohu, svou hříšnost, svá selhání. Těm, kdo se považovali za strážce mravnosti a náboženské správnosti, to ani na mysl nepřišlo, nechápali, že i jich se tato výzva týká. A pokud snad i na to pomysleli, pak rychle takovou myšlenku zapudili. Možná formálně uznávali, že každý člověk stojí vůči Bohu v pozici dlužníka, ale sebe z toho nejspíš vyjímali.
Také rádi odkládáme věci, do nichž se nám nechce. Ale Bůh nás volá, abychom se pohnuli, abychom jen formálně neříkali „ano, Pane“, ale dali se do práce, začali i se sebou něco dělat. Nemusíme si sypat popel na hlavu a považovat se za bůhvíjak špatné, nýbrž se začít opět duchovně hýbat.
