Úterý 1. 10. 2024 – 26. týden v mezidobí

Job 3,1-3.11-17.20-23

Job otevřel svá ústa a proklel svůj den. Job se ujal slova a řekl: „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, a noc, která řekla: ‚Počat je chlapec.‘' Proč jsem nezemřel při východu z lůna, nevyšel z života, abych hned zhynul? Proč mně kolena vyšla v ústrety, proč prsy, aby mě kojily? Neboť nyní bych ležel v pokoji, spal bych a odpočíval s králi a rádci světa, kteří stavějí pro sebe hrobky, anebo s velmoži, kteří oplývají zlatem, stříbrem plní své domy. Nebo bych zmizel jako zahrabaný plod, jako nemluvňata, která nespatřila světlo, tam, kde přestává zuření zločinců, kde odpočívají ti, jimž ochably síly. Proč soužení dostávají světlo, a život ti, kdo mají zármutek v nitru, kdo touží po smrti, a ona nepřichází? Raději než poklady by ji vyhrabat chtěli, radovali by se až k jásotu, plesali by, kdyby nalezli hrob. To se stává muži, před nímž je skryto, co má dělat, kterého Bůh uzavřel ze všech stran.“

Job, jenž je zbaven všeho i svého zdraví, takže mu zůstává jen holý život na smetišti, klade základní existenciální otázku po smyslu života, který je zbaven všeho, co je pro člověka důležité, co mu přináší vědomí smyslu, kdy jakákoliv vyhlídka na budoucnost se jeví zcela nesmyslnou. Takovou situaci prožije každý člověk v menší či větší intenzitě. Kniha Job boří mýtus, že dobrému člověku se daří vždy dobře, protože Bůh je spravedlivý a odměňuje dobré a zbožné a trestá zlé a bezbožné. Ukazuje, že věci jsou mnohem komplikovanější a že klást otázky po smyslu utrpení je na místě. Jen na tom člověk nesmí zůstat stát. I Job se skrze své hledání nakonec dobírá určitého pochopení. 

Lk 9,51-56

Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale (Samaritáni) ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.

Ježíšovi učedníci si chtějí Ježíše přivlastnit a tak horkokrevně chtějí potrestat ty, kdo ho nepřijímají. Samaritáni jej nepřijali z nábožensko-politických důvodů. Byli by jej možná přijali, kdyby nesměřoval do Jeruzaléma, centra židovství, nejspíš do Chrámu. Ježíš takové smýšlení a jednání svých učedníků odmítá; každý má přece právo na vlastní přesvědčení a trestat lidi za to, že smýšlejí jinak, není přípustné. Ježíš hájí důstojnost každého člověka. I tentokrát Jan, zde posílen svým bratrem Jakubem (Zebedeovci) chce Ježíše jakožto nositele zvláštní moci uzurpovat pro vlastní skupinu.

Útočiště nakonec našel pak s učedníky jinde. I to je poučné.