Středa 1. 12. 2021 – 1. týden adventní

Iz 25,6-10a

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten den se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."

Starý zákon nehovoří o Božím království, ale nabízí představu o něm prostřednictvím obrazů. K těm nejsilnějším patří obraz i 25. kapitoly knihy Izajáš – ozvuky tohoto textu najdeme  v různých knihách Nového zákona, zejména v knize Zjevení. Boží království jako hostina, jako místo nasycení, dostatku, ba hojnosti, a to pro všechny. Boží panování je univerzální nabídkou pro všechny lidi bez rozdílu. Hospodin odstraní vše, co člověka sužuje – jako něžný přítel, mateřská bytost setře slzu z každé tváře. Už nebude důvod k pláči, nebude důvod ke studu, lidé prohlédnou a spatří Boha tváří v tvář (závoj, který jim zakrýval tvář a který jim bránil jasně vidět, bude odstraněn).

Leccos z toho můžeme zakoušet už v rámci své pozemské existence, máme důvody k radosti, ale plnost nás teprve čeká. Jsme lidé s budoucností, a to s budoucností zářivou. Boží ruka se nás něžně dotýká, aby otevřela naše srdce pro radost bez mezí a stínů.

Před rokem zemřel Benno. Je to neuvěřitelné, jak čas prchá. Mám jeho fotku (tu, která se rozdávala na pohřbu) na stole a často se na něj dívá. Usmívá se. Je třeba se usmívat, jako to činil on. Radovat se ze všeho dobrého a krásného. To dokázal téměř do poslední chvíle. Byl to takový nenápadný svatý člověk, aristokrat ducha.

Mt 15,29-37

Ježíš prošel kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam. Tu k němu přišly velké zástupy. Měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnoho jiných; položily mu je k nohám a on je uzdravil. Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele. Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: "Je mi líto zástupu, protože už tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. A nechci je nechat odejít hladové, aby je cestou neopustily síly." Učedníci mu řekli: "Kde bychom tady v neobydleném kraji sehnali tolik chleba, abychom mohli dát dosyta najíst tak velkému zástupu?" Ježíš se zeptal:  "Kolik máte chlebů?" Odpověděli: "Sedm a několik malých ryb." Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Všichni se dosyta najedli a sesbíralo se ještě plných sedm košíků zbylých kousků (chleba).

Ježíš je dárcem života – ujímá se všech, kdo potřebují jeho uzdravující sílu. Naplňuje charakteristiky mesiáše, když uzdravuje chromé, slepé, zmrzačené, němé, prostě všechny lidi s nějakým handicapem, jak je to i předpovězeno v knize Izajáš. A pak v nasycení obrovského množství lidí prakticky z ničeho ukazuje Boží starostlivost a štědrost. Bůh není skrblík a dává tak, že ještě přebývá. Důležité je ovšem si povšimnout, že tato Boží štědrost je svěřena lidským rukám. Nemusejí se dít nadpřirozené divy, Boží štědrost je kolem nás, ale je určená ke sdílení: Ježíš lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Teprve sdílením (oněma předávajícíma rukama) se Boží štědrost a přejícnost může dostat až k těm nejchudším, nejpotřebnějším. Z mála se může stát hodně, když je člověk ochoten se dělit.

Ježíš napřed děkuje, pak rozdává. Děkovat je důležité, protože si člověk uvědomuje, že to, co má, není samozřejmé. Bůh žehná těm, kdo jsou vděčni, kdo si uvědomují nesamozřejmost svého bytí i toho, co mají.