Úterý 1. 2. 2022 – 4 týden v mezidobí
2 Sam 18,9-10.14b.24-25a.30–19,4
Stalo se, že se Absalom náhodou střetl s Davidovými bojovníky. Absalom jel na mezku, a když se mezek dostal pod větvoví velkého dubu, uvázl hlavou v dubu a visel mezi nebem a zemí, zatímco mezek pod ním proběhl. Uviděl ho jeden muž a oznámil to Joabovi: „Viděl jsem Absaloma viset na dubu.“ Joab vzal tedy tři kopí do ruky a vrazil je Absalomovi do srdce. David seděl mezi dvěma branami. Strážný vystoupil na střechu brány nad hradbami, pozvedl oči a viděl muže, který běžel sám. Pozorovatel vzkřikl a oznámil to králi. Král řekl: „Odstup a postav se tamhle!“ A on odstoupil a postavil se tam. A hle, přišel Kušan. Kušan řekl: „Radostná zpráva, můj pane, králi: Hospodin ti dnes zjednal spravedlnost vůči všem, kteří povstali proti tobě.“ Král řekl: „Je zdráv jinoch Absalom?“ Kušan odpověděl: „Ať mají stejný osud jako ten jinoch nepřátelé krále, mého pána, a všichni, kteří povstanou proti tobě se zlými úmysly!“ Král celý zdrcený vystoupil do horní místnosti brány a propukl v pláč. A cestou říkal: „Můj synu Absalome! Absalome, můj synu; synu můj, Absalome! Kéž bych umřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!“ Joab dostal zprávu: „Hle, král pláče a naříká nad Absalomem.“ Vítězství toho dne se změnilo pro všechen lid ve smutek, když slyšeli zprávu: „Král běduje nad svým synem.“ A vojsko vstoupilo toho dne do města kradmo, jako se vkrádá vojsko plné hanby, že se dalo v bitvě na útěk.
České úsloví říká: „S čím kdo zachází, tím také schází.“ To se dá plně aplikovat na Davidova syna Absaloma. Vyvolal povstání proti vlastnímu otci a králi, ale nakonec v něm zahynul. Pro Davida skončil tento pokus o státní převrat dobře, ale přesto se ze svého vítězství nemohl radovat, protože bylo za cenu smrti jeho syna. Je smutné, když se dítě postaví proti rodičům a usiluje jim dokonce o život. Ale pro rodiče zůstává jejich dítě vždy jejich synem nebo dcerou (samozřejmě existují výjimky, kdy i rodiče zatratí své děti), takže není divu, že David syna oplakává.
Být rodičem je velká zodpovědnost a tu si rodiče nesou s sebou, i když už jejich děti dospěly a mají samostatný život.
Mk 5,21-43
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé (z domu) představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.
Příběhy dvou žen – jedné staré a druhé velmi mladé –, které spojuje Ježíšova uzdravující moc a 12 let (dvanáctka je symbolickým číslem plnosti). Ježíš osvobodil posedlého v Gerase a sotva se dostal na druhou stranu jezera, tak se na něj tlačí lidé, protože má pověst velkého léčitele, exorcisty, schopného člověka. Je prostě senzací. Dva z nich však k němu přistupují jinak – Jairos, představený synagogy, a ona bezejmenná starší žena se svým fyzickým trápením. Jairos do Ježíše vkládá svou naději na jeho pomoc, na uzdravení těžce nemocné dcery. Pro onu ženu s krvotokem je také poslední nadějí, vkládá do něj všechnu svou beznaděj neúspěšného léčení. Pro ně Ježíš není senzací, nýbrž poslední nadějí v jejich totálně beznadějné situaci. Ježíš je oba vyslyší a pomůže jim v tom, co jim bere život. Víra a důvěra těch dvou stojí proti nevíře učedníků i ostatních, kteří Ježíše berou asi jako dnes popovou či filmovou star.
Ježíš probouzí to, co je již prakticky odumřelé, k životu. To může udělat i s námi i se svou církví, pokud mu to dovolíme svou důvěrou a vírou. Žena se ho dotýká s úctou a jistými obavami, i proto tajně a jen jeho šatu. Tento dotyk, nesený důvěrou, má pro ni uzdravující sílu. Jairos nepřestane doufat, a to i přesto, že ostatní to považují za nesmysl. A Ježíš v jeho dceři probudí dech života. I zde jde o dotyk, kterým Ježíš mocně působí. Z Ježíše vychází síla, která uzdravuje, křísí k životu.
Dav je senzacechtivý, ta nemocná žena i Jairos padají před Ježíšem na kolena, klaní se mu až k zemi, v gestu, které vyjadřuje pokoru i důvěru. Ježíš je náš přítel, ale je na místě se mu i klanět, prokazovat mu oddanou úctu, dotýkat se ho s úctou a nadějí. On opravdu dokáže i naše živoření proměnit v život. Jen nesmíme chtít senzaci.
A ještě maličkost: postavení ženy v antické společnosti, včetně té židovské, bylo sice limitované, pokud jde o veřejné působení, ale nebyla považována za majetek, byla ctěna i milována. Jak je vidět z vyprávění o Jairovi, hluboké city k dceři ani v patriarchální společnosti nechyběly.
