Pátek 1. 3. 2024 – 2. týden postní

Gn 37,3-4.12-13a.17b-28

Izrael miloval Josefa víc než všechny své syny, poněvadž se mu narodil ve stáří; dal mu zhotovit dlouhou suknici. Když jeho bratři viděli, že ho otec miluje víc než všechny své syny, nenáviděli ho a nechtěli s ním ani laskavě promluvit. Jednou šli bratři pást ovce svého otce k Sichemu; Izrael řekl Josefovi: „Tvoji bratři šli pást k Sichemu, pojď, pošlu tě k nim.“ Josef tedy šel za svými bratry a našel je v Dotanu.

Viděli ho z dálky, a dříve než k nim došel, lstivě se smluvili, že ho zabijí. Řekli si mezi sebou: „Tamhle přichází ten snílek. Nuže pojďme, zabijme ho a hoďme ho do nějaké cisterny a řekněme, že ho sežrala dravá šelma, a uvidíme, k čemu budou jeho sny.“ Ruben to slyšel, a poněvadž ho chtěl z jejich rukou vysvobodit, řekl: „Nezabíjejme ho!“ A dodal: „Neprolévejte krev, hoďte ho do této cisterny, která je tady na stepi, ale nevkládejme na něj ruku!“ Chtěl ho z jejich rukou vysvobodit a vrátit jeho otci. Když tedy přišel Josef ke svým bratřím, svlékli ho z jeho suknice, kterou měl na sobě. Vzali ho a hodili do cisterny. Cisterna byla prázdná, nebyla v ní voda. Sedli si, aby se najedli. Když zdvihli oči, podívali se – a hle, karavana Izmaelitů přicházela z Gileadu. Jejich velbloudi nesli dragantovou gumu, balzám a vonnou pryskyřici. Chtěli to dopravit do Egypta. Juda řekl svým bratřím: „Jaký užitek budeme mít z toho, že svého bratra zabijeme, i když zahladíme stopy po jeho krvi. Nuže, prodejme ho Izmaelitům, ať na něm není naše ruka, vždyť je to náš tělesný bratr.“ Bratři ho poslechli. Když kolem přecházeli obchodníci z Midjanu, (bratři) rychle Josefa z cisterny vytáhli a prodali Izmaelitům za dvacet stříbrných, a ti ho přivedli do Egypta.

Milovat jedno dítě více než ostatní s sebou nese vždy problémy. Josef a Benjamín byli synové Ráchel, kterou Jákob-Izrael miloval nade vše. Zemřela mu při porodu Benjamína, jeho posledního (nejmladšího) syna. Josef byl od Boha nadán nezvyklými dary a otec ho protežoval (dal mu např. zhotovit oděv lepší, než měli ostatní – pestrobarevnou „suknici“). Patřil k Božím vyvoleným, kteří uměli interpretovat sny a byli obdařeni určitým prorockým nadáním. Zatímco jeho bratři jsou se stády, on je s otcem. Otec ho pošle za bratry a ti se mu chtějí pomstít; chtějí ho zabít, ale na radu Rubenovu (jenž ho chtěl zachránit) ušetří jeho život a hodí ho do prázdné nádrže (cisterny) na zachytávání vody. Nakonec jej prodají za 20 stříbrných karavaně Izmaelitů, která putovala kolem. A s touto karavanou se Josef dostal jako otrok do Egypta.

Josefův osud tak je určitým předobrazem (antitypem) Ježíšovým. I on je svým nebližším (Jidášem) zrazen za peníze, i jemu usilovali jeho vlastní o život. Ježíš je také milovaným Synem, i když v jiném smyslu než Josef. Josefa Bůh ani v jeho tíživé situaci neopustil a nakonec se stal po faraónovi nejdůležitějším mužem v říši. Ani Ježíše Otec neopustil, vzkřísil jej z mrtvých a povýšil k sobě jako Pána všeho. 

Každé dítě má být milováno rodiči, i když nelze milovat všechny stejným způsobem, protože každé dítě je jedinečné a vyžaduje specificky láskyplný přístup. To platí nejen pro rodiče, ale pro všechny, kdo pracují se skupinou lidí. Všichni mají nárok na stejnou pozornost, i když bude mít pokaždé jinou formu. I když někteří lidé jsou sympatičtější než jiní, přesto je třeba pozornost-lásku mezi ně dělit spravedlivě. To se stává velmi obtížné, když je v rodině (nebo i jinde) jedno dítě nemocné nebo s postižením, takže je mu automaticky věnována větší pozornost a péče; zbylé děti v rodině, i když se snaží tomu rozumět, když to trvá dlouho, se cítí odstrčené. Je třeba dbát na to, aby i jejich potřeby lásky a intimity byly uspokojovány.

Žijeme ve složité době, plné násilí a nespravedlnosti, a často se ptáme, jak je to možné, jak se Bůh může dívat, ba nečinně přihlížet, na to co se děje. Je zřejmé, že Boží vůlí není zkáza, jak ukazuje i příběh Josefův a celého Izraele. Boží všemohoucnost nespočívá v tom, že svět je loutkovým divadlem a Bůh tím, kdo loutkami hýbe, nýbrž v tom, že ze zmaru nabídne novou perspektivu.

Mt 21,33-43.45-46

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Poslyšte jiné podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: `Na mého syna budou mít ohled.' Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: `To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: `Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné'? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu, protože (lidé) ho považovali za proroka.

Podobenství o zlých vinařích je příběhem předzvěsti Ježíšova osudu. Ježíš si je vědom, že ho v Jeruzalémě nic moc dobrého nečeká. Ví, že je mnohým trnem v oku, zejména těm, kdo mají rozhodující vliv ve společnosti. V podobenství o zlých vinařích Ježíš rekapituluje ve zkratce dějiny hříchu Izraele. Stejně jako majitel vinice (symbol pro Izrael) i Bůh posílal své vyslance (proroky), aby přivedli Izrael k vydávání plodů (ve formě lásky a spravedlnosti, obrácení), ale jejich osud vesměs skončil tragicky. Nakonec přichází s/Syn, u něhož majitel vinice i Bůh doufá, že se mu podaří výtěžek z úrody získat. Avšak marně. Ježíš tak předpovídá svůj osud. A zároveň pronáší na adresu těch, jimž je toto podobenství určeno (farizejům a chrámovému establishmentu), varování, že mohou přijít o to, co si myslí, že mají zajištěné, co jim náleží. Ještě mají čas situaci změnit, ještě není nic definitivně ztraceno, ale oni toto varování nechtějí slyšet. Jsou jím totiž zasaženi ve své namyšlenosti, proto chtějí Ježíše zabít.

Bůh i do našeho života přivádí lidi a situace, abychom prozřeli, abychom ho hledali, abychom se k němu skutečně obrátili. Je na místě je vnímat, všimnout si jich.