Úterý 1. 4. 2025 – 4. týden postní
Ez 47,1-9.12
Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“ Pak mě přivedl zpět na břeh řeky. Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
V závěrečných kapitolách své prorocké knihy popisuje prorok Ezechiel v babylonském vyhnanství vizi nového chrámu a Jeruzaléma, zničených v roce 587/6 př. n. l. králem Nabukadnézarem. Vize je ozvukem ráje z knihy Genesis. Její ještě vystupňovanou parafrázi najdeme v popisu nebeského Jeruzaléma v závěru knihy Zjevení. Životodárná voda, která v hojnosti prýští z Chrámu (místa přebývání Božího), nejen uzdravuje a oživuje všechno, co zaplavuje, ale je jí nadbytek. To je samozřejmě kvalita, kterou ocení zejména člověk žijící v místech nedostatku vláhy a vody, což je typické pro Palestinu. Ale čím dál tím víc si to začínáme uvědomovat i my. Voda, životodárná voda, není vůbec samozřejmostí. A na březích této řeky roste stromoví darů života (pokrmu i léčivé síly).
Přebývání s Bohem je zdrojem života a všude, kam Boží moc zasáhne, rozkvete život. I my jsme chrámem, místem Božího přebývání, a podle Ježíšových slov „kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘, jak praví Písmo“ (Iz 58,11). Můžeme tedy být zdrojem živé vody (Ducha sv.) pro svět kolem nás. Z malého pramene se záhy může stát řeka, tak jako u proroka Ezechiela.
Jan 5,1-3a.5-16
Byly židovské svátky a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V Jeruzalémě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethzatha, s pěti podloubími. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl tam jeden člověk, ten byl nemocný už osmatřicet let. Když ho Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, zeptal se ho: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal svoje lehátko a chodil. Ten den však byla sobota. Proto židé tomu uzdravenému namítli: „Je sobota! Nesmíš nosit lehátko!“ Odpověděl jim: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi své lehátko a choď!‘“ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: ‚Vezmi ho a choď‘?“ Ale ten uzdravený nevěděl, kdo to je. Ježíš se totiž vzdálil, protože na tom místě bylo mnoho lidí. Později ho Ježíš potkal v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího!“ Ten člověk odešel a oznámil židům, že ho uzdravil Ježíš. Proto židé Ježíše pronásledovali, že dělal takové věci v sobotu.
Ježíš uzdravuje v sobotu svým slovem člověka, který věřil v magickou sílu vody v rybníku Bethzatha v určitém okamžiku. Místo toho mu Ježíš vrací plný život svým slovem, a to nejen po stránce tělesné. Víc než nemoc, postižení a nemohoucnost ohrožuje člověka zlo, hřích v jeho životě, který mu bere sílu, podlamuje jeho zdraví a životní energii. Ten uzdravený neprojevuje žádnou zvláštní vděčnost, téměř by se zdálo, že je tomu naopak: neví, kdo je Ježíš, a když se to dozví, hned to jde vyzvonit farizejům. Ježíš není limitován ve svém působení kvalitami lidí a nečiní je závislé na své osobě, nýbrž skrze sebe odkazuje dál. Jeho oponenty jeho velkorysost, suverenita, s níž jedná, i ve vztahu k Zákonu a Bohu, popuzuje a snaží se ho zneškodnit. Je totiž celým svým bytím (slovem, jednáním i chováním) kritikou jejich úzkoprsosti a dezinterpretace Boží vůle. A to se neodpouští. Nemusí ani nikoho kritizovat.
Ježíš uzdravil jednoho z mnoha potřebných. Kolem toho rybníka jich leželo velmi mnoho. Proč uzdravil právě onoho nejspíš paraplegika a ne někoho jiného nebo všechny, se nedozvídáme. Jeho uzdravení je znamením: být zdravým člověk musí opravdu chtít a netýká se to jen fyzična člověka. I nad každým z nás se možná Ježíš zastavuje a ptá se nás na naše zdraví a na zároveň i na to, co jsme ochotni pro to sami s jeho pomocí udělat.
Je to další z Ježíšových znamení, opět znamení-zázrak na konkrétním jednotlivém člověku. Zajímavé na tom je, že tento uzdravený neprojevuje ani radost, ani vděčnost, ani prohloubenou víru. Vypadá jako člověk, který si myslí, že si to uzdravení zasloužil, že není třeba to vnímat jako projev Boží milosti. Asi měl pocit, že trpěl ty roky, kdy mu nikdo nepomohl, tak teď konečně se dobral spravedlnosti, takže proč by měl být vděčný. Ježíš mu připomíná, že jeho hlavním problémem nebyla nemohoucnost, ale že jej stále ohrožuje hřích. To on svým jednáním jen dotvrdí.
Život sám ani dary, které člověk dostává nejsou samozřejmé, nemá na ně nárok, radost a vděčnost jsou na místě, jinak by mohl člověk sejít z cesty.
