Úterý 1. 6. 2021 – sv. Justina

Tob 2,9-14 

Já, Tobiáš, poté, co jsem v noci o letnicích pohřbil mrtvého, vešel jsem do svého nádvoří a usnul jsem u jeho zdi. Pro horko jsem neměl přikrytou tvář. Nevěděl jsem, že na zdi nade mnou jsou vrabci. Jejich teplý trus mi spadl do očí a způsobil mi bílý zákal. Chodil jsem k lékařům, abych se léčil, ale čím víc mě mazali léky, tím víc mé oči slábly bílým zákalem, až jsem zcela oslepl. Zrak mi nesloužil čtyři roky.

Všichni moji bratři nade mnou truchlili a Achikar mě živil po dva roky, dokud neodešel do Elymaidy. V té době moje žena Anna konala za mzdu ženské práce. Posílala je zákazníkům a oni jí vypláceli mzdu. Sedmého dne měsíce dystru dokončila tkaní a poslala tkaninu zákazníkům. Ti jí dali plnou mzdu a přidali jí kozlíka k hostině. Když ke mně přišla, kozlík začal mečet. Zvolal jsem: "Odkud je to kůzle? Snad není kradené? Vrať ho jeho majitelům! Není nám přece dovoleno jíst něco kradeného." Řekla mi: "Bylo mně přidáno jako dar ke mzdě." Já však jsem jí nevěřil a domlouval jí, aby kůzle vrátila jeho majitelům. Červenal jsem se kvůli tomu před ní. Tu mi opáčila: "A k čemu byly tvé almužny? K čemu byly tvé spravedlivé skutky? Teď se ukázalo, jak to s tebou vlastně je!"

Tobiáš je velmi zbožný muž, jenže je ve své zbožnosti tak uzavřen, že nevnímá normálně svět kolem sebe. Nakonec oslepne. Je odkázán na péči své ženy, ale i vůči ní se chová jako majitel pravdy. Nevěří jí, že kůzle dostala jako dar k odměně za svůj práci. Vlastně chce pořád ovládat situaci i druhé, prosazovat svou zbožnost. To se samozřejmě jeho ženy dotkne a vyčítá mu jeho zbožnost. 

Zbožnost je důležitá a hodná chvály, ale nesmí skončit omezováním svobody druhých. Musí být zaměřena na druhé, být výrazem lásky, nikoliv záliby v sobě a plněním náboženských povinností a konáním dobrých skutků pro vlastní sebeúctu. Bůh je milující a úkony zbožnosti mají být odpovědí na lásku, tedy svobodné, nezištné a otevřené vůči Bohu i světu kolem.

Mk 12,13-17

(Nepřátelé) poslali k Ježíšovi několik farizeů a herodovců, aby ho chytili za slovo. Ti přišli a řekli mu: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a na nikoho nedbáš. Nehledíš na to, čím kdo je, ale učíš cestě k Bohu podle pravdy. Je dovoleno platit daň císaři, nebo ne? Máme ji platit, nebo nemáme?" On však prohlédl jejich pokrytectví, a proto jim odpověděl: "Co mě pokoušíte? Podejte mi denár, ať se podívám!" Podali mu ho a on se jich zeptal: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Ježíš jim řekl: "Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu." A velmi nad ním užasli.

Ježíš dokáže prohlédnout nepoctivost úmyslu, s nímž je mu položena otázka, která jej má znemožnit. Proto svou odpověď obrátí proti tazatelům. Oni mají denár, oni tedy využívají to, co denár reprezentuje. A pak jim připomene to základní, co platí: Bůh je ten, komu patří vše – o jeho záležitosti je třeba se starat primárně. A na tomto pozadí pak respekt k pozemské realitě a historické situaci je jen relativní důležitosti. Bůh není konkurentem člověka, láska a služba Bohu se odehrávají v konkrétní historické situaci, již třeba respektovat, což může znamenat různé způsoby jednání. Člověk má rozum, aby ji vyhodnotil, nesmí přitom ovšem popřít to základní: Bůh je skutečným pánem všeho, jemu patří všechno včetně života každého člověka.