Neděle 1. 9. 2024 – 22. neděle v mezidobí
Dt 4,1-2.6-8
Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji.“
Boží ustanovení, která Mojžíš předal svému společenství, vyvolenému lidu, jsou darem. Věřící Židé dodnes vnímají Toru, oněch 613 příkazů, jako dar, jako potvrzení vyvolení, nikoliv jako břemeno, jak to křesťané často nesmyslně interpretují. Je třeba si uvědomit, že povinnosti obecně nás zařazují do určitého společenství, podporují naši důstojnost, že jsou velmi důležitým rozměrem našeho života. Mohou nás leckdy tísnit, ale přesto zůstávají darem, součástí našeho povolání, naší identity i naší životní cesty. V těchto ustanoveních je přítomen Bůh, pokud je člověk bere jako naplňování vztahu k němu. Některá z těchto ustanovení, jako byla obřízka, rozlišování čistého a nečistého, dodržování sabatu a svátků apod., byla důležitá jako vytyčení hranice mezi Židy a nežidy. Díky Božím příkazům je Izrael jedinečný, je vyvoleným lidem, adresátem Božích darů, partnerem smlouvy. Tuto jedinečnost je třeba brát s vděčností a jako závazek.
Jak 1,17-18.21b-22.27
Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, (jaké je působeno u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli (jako) prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.
Příslušnost k církvi je darem od Boha. Člověk uvěří na základě hlásání evangelia. To je ono slovo, které do nás bylo vloženo, a to jako semeno, jemuž je třeba dopřát růst a vydat plody. Těmi plody je realizace evangelia v životě, což znamená účinnou pomoc těm, kdo to potřebují, a nepodléhání lákadlům, která svádějí člověka ke špatnosti.
Mk 7,1-8.14-15.21-23
Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli do Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; (po návratu) z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ (Ježíš) zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“
Ježíš hájí své učedníky před formalistickými nároky farizejů a učitelů Zákona. Farizejové i učitelé Zákona mohli být ve skutečnosti poctivými a dobrými lidmi, ale s velmi omezeným obzorem, protože zaměnili cestu (dodržování tradic a pravidel) za cíl, jímž je společenství s Bohem, svoboda a plnost života. Tradice a předpisy jsou důležité, protože člověku poskytují orientaci, ale nesmí se stát pánem nad člověkem, nad jeho rozumem a svědomím. Nesmí se stát tím nejdůležitějším v životě, protože pak člověka zotročují. Navíc tradice i předpisy jsou vždy vázány na historický kontext a je třeba je vždy přezkoumávat, zda ještě v měnící se situaci platí, zda totiž opravdu člověku pomáhají dobře žít. Je třeba hledat smysl ustanovení a ten realizovat, ne se slepě držet.
Jde o jedno z nejstarších svědectví o existenci ústní Tóry (tradice) u Židů. Již v době Ježíšově (resp. po celé dějiny) bylo třeba psané zákony vykládat a adaptovat pro měnící se životní podmínky. Farizejové a zákoníci dělali to, co bylo nezbytné, pouze se mýlili v tom, že se jednak snažili znormovat život člověka do detailů, aby ho uchránili (i domnělého) hříchu, což nelze, a jednak svůj výklad povýšili na Boží zákon. A to jim Ježíš vytýká. Boží slovo a jeho lidská interpretace jsou dvě různé věci a nelze je beze všeho zaměňovat. To platí i pro dnešek.
