Pondělí 10. 1. 2022 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 1,1-8
Byl jeden muž z Ramataimu, Sufovec z efraimských hor, jménem Elkana, syn Jerochama, syna Elihuova, syna Tochuova, syna Sufova, Efraimita. Měl dvě ženy: jednu jménem Anna a druhou jménem Pennina. Pennina měla děti, Anna však děti neměla. Ten muž chodíval každoročně ze svého města vzhůru do Silo poklonit se Hospodinu zástupů a obětovat mu; Hospodinovými kněžími tam byli dva synové Eliovi, Chofni a Pinchas. Jednoho dne Elkana obětoval. Obvykle dával své ženě Peninně a všem jejím synům a dcerám jejich díly, Anně však mohl dávat jen jeden díl; ale Annu miloval, i když její lůno učinil Hospodin neplodným. Její sokyně však jí působila mnoho trpkostí; urážela ji, že Hospodin učinil její lůno neplodným. Tak se dálo rok co rok; kdykoli chodívali vzhůru do Hospodinova domu, takhle ji roztrpčovala. Tentokrát se Anna dala do pláče a nejedla. Tu jí řekl její muž Elkana: "Anno, proč pláčeš? A proč nejíš? A proč se trápíš ve svém srdci? Nemám pro tebe větší cenu než deset synů?"
První část příběhu zbožné Anny (Chany), která – jako jiné vyvolené ženy v Písmu – nemůže mít dítě. To znamenalo v očích společnosti značný handicap, pohanu, výraz Hospodinovy nepřízně, což Anně dávala výrazně najevo druhá manželka Elkanova Pennina, která se mohla pyšnit svou plodností. (Mnohoženství nebylo v židovské tradici nikdy výslovně zakázáno a v nejstarších dobách nebylo ničím neobvyklým. V době Ježíšově však převládl monogamní manželský svazek; ze známých případů snad jen Herodes Veliký měl legálně více žen najednou). Ani láska Elkanova nedovedla Annin zármutek utišit.
Příběhy Anny i dalších žen z biblických příběhů ukazuje, jak snadno lidé ztotožňují své hodnocení situace s Boží vůlí, jak snadno zneužívají dobových náhledů, předsudků a stereotypů, aby druhým znepříjemňovali život, aby je ostrakizovali a činili jim ze života peklo. Bůh má jiná měřítka a jsou často právě ti, kdo jsou vytlačeni na okraj společnosti, kdo se stávají nositeli Božích zaslíbení a zásahů a skrze něž Bůh mění dějiny a naplňuje svou vůli.
Mk 1, 14-20
Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!" Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí!" Ihned nechali sítě a následovali ho. Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova (syna) Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.
Ježíš začíná své veřejné působení základním zvěstováním: Boží království je blízko: Stačí tomu uvěřit a změnit své smýšlení, uvěřit, že Bůh opravdu člověka miluje. Aby Ježíš o tom přesvědčil své soukmenovce, volí si společníky. Jako první povolává podle Markova evangelia Ježíš dvojice bratrů: Šimona a Ondřeje a bratry Zebedeovy Jakuba a Jana.
Ježíš povolává své učedníky bezprostředně po svém proklamativním vyhlášení svého programu. I když nás dělí od tohoto momentu dva tisíce let, tak toto povolání platí i pro nás. My sice vesměs nejsme svým povoláním ani ze sportu či záliby rybáři, ale i s námi Ježíš počítá pro naplnění svého programu: přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu. Aby lidé skutečně uvěřili, musíme napřed my být věrohodnými svědky Božího království, jeho existence, jeho síly, která dokáže přetvářet život. Napřed se musíme k Bohu obrátit my sami.
Evangelium zdůrazňuje, že povolaní nemeškali a šli hned. Nekladli si žádné podmínky, neohlíželi se zpět, nýbrž šli za Ježíšem. V životě to většinou není tak snadné a rychlé, ale je na místě, když člověk udělá nějaké rozhodnutí, je realizovat a neotáčet se stále zpět, nepřemýšlet o jiných cestách a při překážkách svého rozhodnutí nelitovat. Žádná cesta životem není bez překážek, každé rozhodnutí s sebou nese i ztráty, opuštění jiných cest, možná i lidí a způsobu života. Je třeba se dívat vpřed, vytrvat a vidět i dobré a krásné stránky vlastní cesty.
