Středa 10. 11. 2021 – sv. Lva Velikého
Mdr 6,1-11
Slyšte, králové, a buďte rozumní, poučte se, vládcové dalekých krajin! Nakloňte sluch vy, kteří ovládáte zástupy lidu, kteří se pyšníte množstvím národů! Od Pána jste dostali moc, od Nejvyššího vládu. On bude zkoumat vaše skutky a zkoušet vaše úmysly, protože jste nevládli správně, nezachovávali jste zákon, nechovali jste se podle Boží vůle, ačkoli jste služebníky jeho královské důstojnosti. (Pán) na vás přijde strašně a rychle, poněvadž držitele moci stihne neúprosný soud. Malému se totiž odpustí z milosrdenství, s velkou přísností však budou trestáni mocní. Svrchovaný vládce se nikoho nebojí, neohlíží se na moc, protože on stvořil malého i velkého, o všechny se stará stejně, ale mocné očekává přísná zkouška. Vládcové, k vám se tedy obracejí má slova, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Ti totiž, kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté, ti, kdo jsou o nich poučeni, najdou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, mějte po nich touhu, a poučí vás.
Moudrost připomíná vládcům, politikům, těm, kdo mají moc, jak velkou zodpovědnost nesou. Její slova jsou platná dodnes, i když dnešní svět je odlišný od toho před více než 2000 lety. Politici dnes nedbají ve své většině na Boží ustanovení, ale i pro ně platí povinnost usilovat o dobro, o spravedlnost, o bezpečí těch, v jejichž čele stojí. Pokud tak nečiní, tak na ně dříve nebo později dojde a jejich pád bude velký.
Lk 17,11-19
Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
Deset lidí se stejným problémem se obrací na Ježíše o pomoc a Ježíš jejich prosbu o uzdravení z malomocenství, jedné z nejhorších nemocí starověku, vyslyší. Uzdraví je, a to pouhým slovem, možná ani nevysloveným. Avšak pouze jeden se vrátí, aby mu poděkoval, nota bene ještě cizinec.
Celý příběh skýtá několik zajímavých detailů: Ježíš ty lidi uzdravuje, ale neváže je na sebe, nýbrž je posílá k dobové autoritě, jež mohla rozhodovat o uzdravení, ke kněžím, a nečeká na jejich obdiv ani díky. A i když se jeden z nich vrátí, aby poděkoval, tak jeho díky jsou směřovány k nebi, k Bohu. Ježíš si jeho díky nepřivlastňuje. Těch zbylých devět nejspíš uposlechlo Ježíšův pokyn a šlo si nechat potvrdit uzdravení od příslušné autority. Spokojili se s tím, že jim bylo pomoženo a už zapomněli na to, v jaké byli situaci a že se odehrálo něco, o čem by měli přemýšlet. Zůstali zaujati sami sebou. To se nám často v malých i velkých věcech přece také stává – domáháme se něčeho, a když je naše prosba či žádost splněna, bereme to jako samozřejmost, možná i proto, že to vnímáme jako povinnost toho, kdo nám pomohl, kdo naši žádost vyslyšel, ať už jde o člověka nebo Boha. Tím nejdůležitějším pro nás je, že jsme dosáhli svého a tam zůstáváme stát. Třetí zajímavý moment: Ježíš nezkoumá, kdo ti lidé jsou. Pomáhá jim, protože jsou v nouzi, protože to je potřeba, a pak tím jediným, kdo to nebere jako samozřejmost je někdo, kdo z daného náboženského rámce do jisté míry vypadá. Možná právě proto, že nebyl zabydlen v onom rámci, tak mu zůstaly otevřené oči pro Boží dotek a považoval za nutné to dát najevo. Ježíš neodvolala uzdravení těch zbylých devíti, ale ten desátý, který se vrátil, byl nejen uzdraven fyzicky, navrácen do lidské společnosti, ale i duchovně, neboť nalezl Boha novým způsobem.
