Neděle 10. 11. 2024 – 32. neděle v mezidobí

1 Král 17,10-16

Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: „Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil.“ Když mu pro ni šla, zavolal na ni: „Vezmi s sebou také kousek chleba!“ Ona odpověděla: „Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Eliáš jí řekl: „Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

Tak trochu jako pohádka „Hrnečku, vař“. Celý příběh je však mnohem zajímavější i bez těch tak trochu pohádkových motivů. Izraelský prorok Eliáš je poslán do pohanského města Sarepty k jedné chudé vdově, aby ji zachránil před hladem. Bůh se skrze proroka stará o někoho jiného než o příslušníky svého vyvoleného národa a stará se o jednu chudou, bezvýznamnou, obyčejnou vdovu, tedy člověka na okraji společnosti. Hospodin pečuje o všechny, není limitován náboženskou, národnostní nebo společenskou identitou lidí. A ona vdova poslechne cizince jiného náboženství Eliáše, uvěří mu a jde udělat to, co po ní chce. Vzdá se své jediné malé jistoty a udělá napřed jídlo jemu. A nalezne život pro sebe i pro svého syna. Umět se rozdělit i o to málo, co člověk má, může být zdrojem nového života.

Žid 9,24-28

Kristus nevešel do svatyně, zbudované (lidskýma) rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není (třeba), aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak (nastane) soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby (přinesl) spásu těm, kteří na něho čekají.

Autor listu dál rozvíjí téma Ježíšova velekněžství v kontrastu s velekněžstvím rodovým, jak bylo ustanoveno pro vyvolený národ. Ježíš Kristus je veleknězem nebeské svatyně a zároveň jedinečnou a neopakovatelnou obětí. Zatímco velekněžský úřad v Izraeli vyžadoval stále se opakující rituál očistění od hříchů skrze krvavou oběť, Ježíšova sebeoběť znamená jednou provždy konec vlády hříchu; není ji za potřebí (a ani možné) opakovat. Tím Ježíš zahájil poslední etapu dějin, na jejímž konci znovu „přijde“, aby završil proměnu světa v Boží království.

Mk 12,38-44

Ježíš učil (zástupy): "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud." Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“

Ježíš kritizuje náboženské představitele své doby, učitele Zákona, tedy teology, dobové intelektuály a právníky své doby, za jejich pokrytectví, touhu po poctách a zajištění. Pro své znalosti a možnosti nesou velkou zodpovědnost a budou se z jejího naplňování zodpovídat. Proti nim staví Ježíš jako příklad pokory a oddanosti Bohu chudou vdovu, která dává k dispozici vše, co má na živobytí. Pro Boha není tak důležitá velikost daru jako upřímnost srdce a důvěra. Ona vdova se podělila s Bohem o svůj život. Zatímco jiní dávali Bohu povinnou dávku a jakousi „almužnu“, to, co jim přebývalo, ona dala sebe sama. To je pro Boha největší dar, když se mu člověk bez výhrady dá k dispozici.

Chudí lidé jsou nejvíc ochotni se dělit, to je odvěká zkušenost. Možná právě proto, že žijí ze dne na den, z důvěry v zítřek a také ze solidarity s druhými. Vědí, jaké to je být odkázán na druhé, nemít nic nebo jen málo, jen to nejnezbytnější. Ne almužna, ale solidarita a velkorysost jsou odpovědí na Boží dary.