Čtvrtek 10. 2. 2022 – 5. týden v mezidobí, památka sv. Scholastiky
1 Král 11,4-13
Když král Šalomoun zestárnul, svedly mu jeho ženy srdce k cizím bohům, takže už nebylo úplně oddáno Hospodinu, jeho Bohu, jako bylo srdce jeho otce Davida. Šalomoun ctil Astartu, bohyni Sidoňanů, a Milkoma, ohavnou modlu Ammonitů. Šalomoun dělal to, co se nelíbilo Hospodinu, a nezůstal mu věrný jako jeho otec David. Tehdy vystavěl Šalomoun obětní výšinu Kemošovi, ohavné modle Moabitů, na hoře, která je proti Jeruzalému, a Molochovi, ohavné modle Ammonitů. Udělal tak kvůli všem svým ženám cizinkám, které pálily kadidlo a obětovaly svým bohům. Proto se rozhněval Hospodin na Šalomouna, že odvrátil své srdce od Hospodina, Boha Izraele, který se mu dvakrát zjevil a právě to mu přikázal, aby nectil cizí bohy, ale on nedbal na tento příkaz. A tak řekl Hospodin Šalomounovi: „Poněvadž jsi na to nedbal a nezachoval jsi mou smlouvu a mé zákony, které jsem ti přikázal, odtrhnu království od tebe a dám ho jednomu z tvých služebníků. Ale kvůli tvému otci Davidovi to neudělám za tvého života, odtrhnu ho z ruky tvého syna. Přece však neodtrhnu království celé, jeden kmen dám tvému synovi kvůli Davidovi, svému služebníku, a kvůli Jeruzalému, který jsem si vyvolil.“
Šalomoun sice prosil Hospodina o moudrost a sliboval věrnost. Hospodin jeho prosbu se zalíbením vyslyšel a daroval mu moudrost, ale Šalomoun mu věrný tak zcela nezůstal. Jak bývalo tehdy zvykem, měl mnoho žen, protože pěstoval podle biblického vyprávění něco jako sňatkovou politiku. Jeho ženy tedy pocházely z různých náboženských tradic a ctily i nadále své bohy. K jejich úctě se přiklonil i Šalomoun, takže vedle kultu Hospodina nejen dovoloval kulty jiných bohů, ale i sám se na nich aktivně podílel. To nakonec vedlo k oslabení království a jeho rozpadu na dvě části. Biblické podání v tom vidí Hospodinův trest. Hospodin však zůstává věrný svému příslibu Davidovi, davidovská linie zůstane zachována a nakonec se stane tou linií vůdčí.
Historická situace byla poněkud komplikovanější, popis dění je zpětnou interpretací reality dvou království a existence různých kultů vedle kultu Hospodina, jenž měl být jako jediný uctíván v Izraeli. Čistý monoteismus, tak jak je s židovstvím spojován se zcela prosadil až v období Druhého chrámu, tedy po babylonském zajetí. V době královské šlo především o věrnost Izraele a jeho čelních představitelů Hospodinu jako „národnímu“ božstvu, tedy o monolatrii, uctívání (kult) jediného Boha. V textu jsou vyjmenována božstva okolních národů, jejichž kult byl i v Izraeli přítomný. Chybí tu kult Baala, zemědělského božstva Kanaánu, který patřil k těm nejrozšířenějším.
Mk 7,24-30
Ježíš se vydal na cestu do tyrského kraje. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby to někdo věděl, ale nemohlo se to utajit. Hned o něm uslyšela nějaká žena, jejíž dcera byla posedlá nečistým duchem. Přišla a padla mu k nohám. Byla to pohanka, rodem Syroféničanka, a prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. Řekl jí: „Nech najíst napřed děti! Není přece správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ale ona mu odpověděla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí pod stolem kousky po dětech.“ Nato jí řekl: „Že jsi to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“ Žena odešla domů a nalezla dítě ležet na lůžku a zlý duch byl pryč.
Ježíš se opět vydává do prostředí víceméně pohanského. Tyros (Týr) bylo staré fénické přístavní město na břehu Středozemního moře, osídlené převážně nežidovským řecky mluvícím obyvatelstvem. Ježíš si je vědom, že jeho pobyt zde je nestandardní, proto tam chce být víceméně inkognito. To se mu ovšem nemohlo podařit, jeho věhlas už byl tak velký, že se to rozneslo. Místní tamtamy fungovaly spolehlivě. Takže si cestu k němu našla i jedna žena s nemocnou dcerou. Byla to pohanka (Syroféničanka), která neváhala se obrátit na někoho z jiného náboženského kontextu. Ježíš ji odkazuje do patřičných mezí velmi tvrdou metaforickou odpovědí, protože jeho uzdravující moc je primárně znamením příchodu Božího království, naplněním příslibů Izraeli. Jeho činnost tedy napřed patří Izraeli. Žena se však nedá odradit, akceptuje tuto z dnešního pohledu ponižující metaforu (pohanských psů, tedy lidí druhé kategorie; pes byl navíc považován za nečisté zvíře) a tím celou situaci mění. Ježíš ji za její akt pokory odmění splněním její prosby. Dcera se uzdravila.
Pro prvotní církev byl tento příběh z Ježíšova života velmi důležitý, neboť legitimoval misii k pohanům: i pohané mají nárok živit se stejným chlebem, byť byl primárně určen příslušníkům vyvoleného lidu.
Skutečná pokora vede často k cíli úspěšněji než domáhání se splnění své žádosti nebo práv hádkou a křikem.
