Sobota 10. 2. 2024 – 5. týden v mezidobí

1 Král 12,26-32; 13,33-34

Jorobeam si řekl v srdci: „Teď by se mohla zase vrátit královská moc k Davidovu domu. Jestliže půjde tento lid do Hospodinova domu v Jeruzalémě, aby tam obětoval, obrátí se srdce těchto lidí k jejich pánu Rechabeamovi, králi judskému, a mne zabijí.“ Král se rozhodl, že dá zhotovit dva býčky ze zlata, a řekl lidu: „Dost už s tím putováním do Jeruzaléma, hle – tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země!“ Jednoho (býčka) postavil v Betelu a druhého dal do Danu.

Tato věc se stala podnětem ke hříchu, neboť lidé putovali až do Danu k jednomu z těchto býčků. Dal také vystavět svatyni na výšinách a ustanovil kněze z obyčejných lidí, kteří nebyli ze synů Leviho. Jorobeam také zavedl svátek v osmém měsíci, v patnáctém dni toho měsíce, podobný svátku v Judsku, a on sám obětoval na oltáři. Tak jednal v Betelu, že obětoval býčkům, které dal zhotovit, a ustanovil v Betelu kněze pro obětní výšiny, které zřídil. Jorobeam se neobrátil ve svém zlém chování, ale pokračoval v ustanovování kněží z obyčejných lidí pro obětní výšiny. Kdo chtěl, toho posvětil, a stal se knězem na obětních výšinách. Toto jednání uvedlo Jorobeamův dům do hříchu a způsobilo jeho pád a vyhubení z povrchu země.

Jorobeam se sice stal králem svým způsobem řízením Božím, ale byl v politicky obtížné situaci, protože hlavní svatyně – Jeruzalémský chrám – zůstala na jihu. Bez svatyně a patřičného kultu božstva byl panovník vlastně vyřazen ze hry. Náboženský kult byl součástí „politiky“. Oproti Davidovcům byl tedy ve značné nevýhodě. Proto nechal zřídit dokonce dvě královské svatyně – jednu v Danu, druhou v Betelu (na severu a na jihu země). Protože neměl archu, jejíž víko s anděly bylo považováno za podnož Hospodinových nohou, tak jako takovou podnož pro Hospodinovo přebývání nechal pro svatyně odlít dva býčky ze zlata. (Příběh se zlatým teletem z Exodu je zřejmě kritickou reminiscencí na tuto situaci: onen výrok „hle – tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země“ je parafrází Ex 32,8). Protože však býk byl také symbolem boha Baala, zemědělského božstva, docházelo tím k jakémusi náboženskému synkretismu. Další projevem synkretismu je svatyně na výšinách, zasvěcená nejspíš bohyni plodnosti. Celý tento nábožensko-synkretistický konglomerát završil Jorobeam tím, že vytvořil nové kněžstvo, které nestálo v linii kmene Lévi (jenž byl ustanoven ke kněžské službě) a sám obětoval, ač k tomu neměl právo. Jorobeam jednal sice politicky prozíravě, ale ztratil kredit od Hospodina, protože se zpronevěřil kultu Hospodina jako jediného Boha Izraele, vyvoleného lidu. De facto tím toto vyvolení ze strany člověka vědomě popíral. Tím celou Severní říši uvedl na špatnou cestu, kterou jeho následovníci dál odhodlaně kráčeli.

Historicky byla situace ještě mnohem složitější, 1 Král nám nabízí náboženské hodnocení, interpretaci toho, proč Severní říše (Izrael) zanikla. Jejím „neštěstím“ se stalo, že byla bohatá, a tím pádem i lákavou kořistí pro Asyřany. Zároveň byla plná vnitřních problémů a protikladů, ať už majetkových (velký rozdíl mezi bohatou vrstvou mocných a běžným obyvatelstvem), nebo ideových (náboženských, o nichž svědčí tento text), ale i korupce a zápasů o moc. To s sebou nesdílené bohatství vždycky nese.

Jorobeam dal především na lidský kalkul. Ten sice z hlediska bezprostředního úspěchu vyšel, do budoucnosti však byl předznamenáním krachu. To je poučné i pro nás, když se ocitneme v nestandardní situaci, kterou jsme si nezvolili, abychom se dokázali orientovat a nenechali se strhnout jen bezprostředním úspěchem a prospěchem.

Mk 8,1-10

V těch dnech byl s Ježíšem zase velký zástup a neměli co jíst. Zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, protože už tři dni jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, cestou je opustí síly, vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Kde by kdo mohl tady v neobydleném kraji sehnat tolik chleba, aby je nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm.“ Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předkládali; předložili je tedy lidu. Měli také několik malých ryb. Požehnal je a řekl, aby i ty předkládali. A najedli se dosyta a sesbíralo se ještě sedm košíků zbylých kousků. Těch (lidí) bylo na čtyři tisíce. Potom je propustil. Hned pak vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do dalmanutských končin.

Druhé zázračné nasycení lidí putujících za Ježíšem a s Ježíšem. Následovat Ježíše není snadné a zástup, který s ním šel a byl 3 dny, se musel vzdát veškerého pohodlí včetně dostatku jídla. Ježíš si toho je vědom, má smysl pro realitu i pro potřeby lidí s ním. Proto se rozhodne jednat. A z toho mála, co ještě lidé mají k dispozici a čeho jsou schopni se vzdát v důvěře v Ježíše, nasytí celý ten obrovský zástup. Nejenom nasytí, ale ještě zbude. Ježíš lidi nejen nasytí, ale ukazuje jim, jaký je Bůh a v jakém vztahu k němu stojí on. Bůh činí velké věci, když člověk stojí v jednotě s Ježíšem, ale musí být ze své strany také ochoten vzdát se toho, co má, aby mohli Boží lásku a starost zakoušet i jiní. Solidarita s druhými je podkladem, na němž Bůh může činit divy. Učedníci se mohou podílet na Ježíšově moci; jsou to oni, kdo rozdávají chléb i ryby. Oni jsou Ježíšovýma rukama. Ježíš po nasycení zástup propouští: nasytil ho slovem i chlebem: mohou jít dál a žít z toho. Eucharistie je takovým darem, odkazem – po nasycení chlebem a slovem se můžeme vrátit do svého prostředí a žít z těchto darů a dávat je i v jiné podobě dál.