Neděle 10. 3. 2024- 4. neděle postní

2 Kron 36,14-16.19-23

Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.

Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. V prvém roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit – i písemně – po celém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma!

Druhá kniha Kronik (Paralipomenon) rekapituluje dějiny Izraele jako dějiny selhání a nevěrnosti vůči Hospodinu. Důsledkem tohoto postoje byla národní katastrofa, zničení Jeruzaléma včetně Chrámu (místa Božího přebývání), babylonský exil, nesvoboda a podrobení cizí pohanské mocnosti. Avšak Hospodin nechtěl zavrhnout svůj vyvolený lid, proto mu daruje nový začátek. Hospodinovým nástrojem svobody se stává pohanský král Kýros. Kniha Izajáš nazývá perského krále Kýra „pomazaným Páně“. Bůh si může volit za svůj nástroj kohokoliv a cokoliv. Svého cíle dosáhne a také dosáhl: Židé se mohli z exilu vrátit a znovuvybudovat chrám.

Reflexe minulosti je důležitým krokem k otevření budoucnosti. Za minulostí nelze udělat tlustou čáru jen tak, aniž se s ní člověk vyrovnal. Minulost určuje náš život, ale nedeterminuje. Je třeba se poučit z chyb a selhání, ale ne se v nich hrabat donekonečna. To není Božím záměrem. Božím záměrem je budoucnost – lid se má vrátit do Jeruzaléma, má začít nová éra. Minulost je uzavřena, „odpracována“ a je třeba začít nový život. Vystavět nový chrám, vybudovat nové společenství, budovat „novou“ církev.

Ef 2,4-10

Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

Tento text není zcela snadné nějak vyložit, i když se zdá jasný, protože leccos z něho opakují různé katechismové příručky. Navíc věta „Milostí jste tedy spaseni skrze víru“ a její pokračování je jakýmsi krédem evangelické teologie.

Bůh nabízí člověku skrze Krista nový začátek, novou budoucnost nekončícího žití ve společenství s ním. To nese v sobě sílu, která má svou účinnost i v našem pozemském životě. Bůh nás povolal ke konání dobra, k životu v dobru. Autor listu říká, že Bůh předem dobré skutky připravil, abychom je naplnili ve svém životě. Jako by to byly jakési prázdné krabičky, které máme naplnit obsahem. To je uvažování o Bohu v čase (Bůh má předem hotovou naši budoucnost), který ovšem platí pro tento svět, ne pro Boha (Bůh je mimo čas a prostor), navíc jde o vyjadřování analogické, které chce říci, že se nic nevymyká z Božího působení. Smysl výroku spočívá tedy v tom, že Bůh jde s námi naším životem a prochází s námi nejrůznějšími životními situacemi, které my můžeme naplnit dobrým jednáním. Tím zůstáváme Bohu věrni a v těsném společenství s ním, i když to tak emocionálně neprožíváme.

Jan 3,14-21

Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“

Od začátku Janova evangelia se různým způsobem mluví o Ježíšově životní cestě a jejím zakončení Ježíšovou násilnou smrtí (na kříži). Tady v nočním rozhovoru s Nikodémem, členem židovské velerady, Ježíš přirovnává své poslání a svůj osud (svou smrt na kříži) k situaci z knihy Numeri (21,1-9), kdy nespokojení Izraelité při pobytu na poušti reptali proti Mojžíšovi i Bohu. Bůh na ně seslal jedovaté hady, kteří zapříčinili smrt mnohých lidí. Ti zbylí pak prosili Mojžíše o přímluvu u Hospodina, aby tato pohroma pominula. Hospodin Mojžíšovu modlitbu za lid vyslyšel a ustanovil, aby Mojžíš nechal udělat bronzového hada a umístil ho na kůl, takže když bude někdo uštknut a pohledí na hada na kůlu, zůstane naživu. Ježíšova smrt na kříži přináší věčný život těm, kdo uvěří v její výkupnou sílu. Není od věci pohlédnout občas na kříž jako ti Izraelité na onoho bronzového hada s prosbou o záchranu.

Bůh chce život svého stvoření a je ochoten se pro něj zplna nasadit. Dává se plně k dispozici. Proto se vtělil. Boží soud není tribunál, nýbrž světlo, které dává člověku prohlédnout, aby dokázal rozlišit dobro a zlo i v temném světě, aby dokázal žít v lásce a pravdě. Cílem takového soudu není odsouzení člověka, nýbrž jeho nasměrování k dobru. Člověk má svobodnou vůli, aby se k tomu rozhodl. Kdo jedná dobře, žije svůj život poctivě ve shodě s pravdou, kterou poznává, žije v souladu s Bohem, i když ho poznává jen nepřímo, mlhavě, jako dobro, lásku, spravedlnost…