Středa 10. 4. 2024 – 2. týden velikonoční

Sk 5,17-26

Velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli plní žárlivosti, proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného žaláře. Ale anděl Páně v noci dveře žaláře otevřel, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ Oni uposlechli, vešli časně ráno do chrámu a učili. Zatím se dostavil velekněz a jeho stoupenci. Svolali veleradu i všechny izraelské starší a poslali (služebníky) do žaláře, aby je přivedli. Když tam však služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se tedy a hlásili: „Žalář jsme našli pečlivě uzavřený a stráž stát přede dveřmi, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ Když velitel chrámové stráže a velekněží uslyšeli ta slova, byli na rozpacích, jak se to mohlo stát. Tu kdosi přišel a hlásil jim: „Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámu a učí lid!“ Odešel tedy velitel se svými lidmi a přivedli je, ale bez násilí. Měli totiž strach z lidu, že je bude kamenovat.

Působení učedníků Ježíšových v Jeruzalémě bylo natolik úspěšné a přidávalo se k nim tolik lidí, že to nenechalo čelní představitele (především saduceje) chladnými a rozhodli se jednat. Nechali apoštoly v čele s Petrem zatknout, jenže jim se podařilo dostat s Boží pomocí z vězení a pokračovali ve své misijní kazatelské činnosti. To jeruzalémské předáky natolik vyvedlo z míry, že se neodvážili proti nim násilně zasáhnout. Nakonec jim nezbylo (ze strachu před lidmi) než s nimi jednat po dobrém. Apoštolové neutekli, přes všechno, co již zažili (a jistě neočekávali nic příjemného ani dobrého), se nechali znovu předvést před radu. Svědectví jejich statečnosti a neúnavnosti mělo nepochybně svůj účinek na lidi kolem.

Cílem vyprávění není, aby adresáti spekulovali o tom, jak se apoštolům podařilo dostat z vězení, což by dnes tak jednoduše nefungovalo, nýbrž podtrhnout skutečnost, že Bůh se nenechá omezit, že evangelium se přes odpor a nástrahy šíří, pokud jsou jeho hlasatelé ochotni být nástrojem Božím. To apoštolové byli. Odvaha, nebojácnost, autentičnost a věrnost poslání jsou nakonec tak silnými zbraněmi, že odzbrojí i leckteré protivníky. Autor Skutků používá tento motiv zázračného vyvedení z vězení nejen zde, ale i u Petrova uvěznění ve 12. kapitole. Za úspěchem hlásání stojí svou silou Bůh, apoštolové respektují Boží příkaz, Boží poslání a neváhají jít znovu se svou kůží na trh.

Jan 3,16-21

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.

Rozhovor, vlastně již jen monolog vložený do Ježíšových úst (Nikodém se již zcela ztratil z obzoru), přináší vyvrcholení řeči o narození z Ducha. Ten, kdo se narodil z Ducha, přijal za své Boží jednání v ukřižovaném Ježíši. Člověk je pozván k účasti na Boží lásce, napřed jako příjemce, potom však jako pokračovatel Ježíšovy lásky. Učedníci mají milovat tak, jako miloval Ježíš, což je víc než jen milovat druhého jako sebe sama. Ježíš miloval tak, že byl ochoten dát svůj život za druhé, jeho učedníci jsou vybídnuti k podobnému jednání. Boží láska v Ježíši Kristu je světlem, které odhaluje pravdu a lež v člověku, dobro a zlo v jeho jednání. Ač to nedává příliš velký smysl, tak pro některé lidi je toto světlo, tj. tato láska, tak usvědčující a nesnesitelné, že raději volí zlo a pokoušejí se světlo-lásku zničit. Bůh neposlal svého Syna ke zkáze světa (odsouzení světa), ale k záchraně. Tato záchrana, resp. víra v ní, vynáší soud, jakkoliv je to paradoxní.

Bůh nechce utrpení a nechtěl je ani pro svého syna. To jediné, co mu „leželo na srdci“ je dobro jeho stvoření, především člověka. Syn byl poslán jako cesta naplnění Božího záměru dobra, jak říká evangelista, aby byl svět zachráněn, spasen. Jenže tento Boží záměr byl lidmi dané doby odmítnut, těmi, kdo měli moc a báli se o ni. Láska a svoboda jsou pro některé lidi natolik ohrožující, že udělají vše pro to, aby je zničili. Ale L/láska nakonec nad světem zla zvítězí. Tomu lze věřit i dnes v situaci, kdy nespravedlivé války sužují svět a člověk se bojí, že dobro prohraje. Vítězství dobra je o to složitější, že nad zlem nemůže zvítězit prostředky zla, podlosti, nenávisti, utrpení nevinných, jež jsou bráni jako rukojmí. Ale přesto definitivní vítězství patří lásce, patří dobru, patří Bohu.

I když se může zdát, že text omezuje dobro a spásu jen na věřící (křesťany), což v kontextu prvotní církve a její konfrontace s majoritní „nevěřící“ společností bylo důležité, lze jeho poselství chápat šíře, totiž, že ten, kdo sleduje dobro, jde ke světlu a nakonec pozná, že byl napojen na Boha. Lidská svoboda a Boží láska nejsou v rozporu.