10. 7. 2022 – 15. neděle v mezidobí
Dt 30,10-14
Mojžíš řekl lidu: „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, to, co je napsáno v knize tohoto Zákona, a obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší. Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. Není na nebi, že bys musel říkat: `Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' Není daleko za mořem, že bys musel říkat: `Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat.“
Text odkazuje na Dekalog a z něho vyplývající zákoník, ale cílem proslovu není bezmyšlenkovité plnění jednotlivých ustanovení, „nakrmení“ Boha slepou poslušností a úzkostlivým dbáním na každé ustanovení, nýbrž obrácení člověka k Bohu celým srdcem, celou bytostí. Proto pak není dodržování Zákona břemenem, nýbrž radostí, vyvolením. Bohu jde o člověka, o vyvolený lid, nikoliv o hlídání poslušnosti.
Kol 1,15-20
Ježíš Kristus je (věrný) obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať už jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj.
Hymnus z Listu Kolosanům hovoří o postavení Ježíšově ve stvoření podobně jako Prolog Janova evangelia. Výjimečný je však tento text tím, že zde má Kristus kosmické rozměry. Je nejenom zjevením neviditelného Boha, jeho tváří, ale je v něm „obsaženo“ všechno stvoření, nejen to pozemské. Celé své jedinečné postavení v kosmu (stvořeném světě) završil Ježíš svou smrtí na kříži, svou obětí. Je hlavou církve, tedy církev je vtažena do jeho kosmické dimenze.
Lk 10,25-37
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Příběh s milosrdným Samaritánem je všeobecně dobře znám a neustále interpretován, takže už všichni, kdo ho znají, vědí, co si o něm myslet.
Debata je o tom, kdo je můj bližní, resp. komu jsem já bližním. Nejde tedy jen o to, koho já považuji za blízkého, za toho, vůči němuž mne váže nějaká povinnost, k němuž něco cítím, nýbrž naopak – kdo mne může považovat za svou blízkou osobu, na koho se může spolehnout a obrátit. Ježíš zdůrazňuje svou protiotázkou, že ne my si volíme své bližní, nýbrž bližními se stává kdokoliv podle situace, v níž potřebuje pomoci. To je důležitý základní princip jednání, ale ani ten nelze aplikovat bezhlavě: je třeba překračovat bariéry, kterými vymezujeme, kdo ještě je můj bližní (jako to udělal onen Samařan ve vztahu k polomrtvému nejspíš Židovi), ale nesmíme přitom zapomínat na své nejbližší – i oni jsou našimi bližními.
Znalec Zákona chtěl původně Ježíše v očích druhých, veřejnosti, tak trochu znemožnit, a tak nadhazuje otázku po získání věčného života (zákoník byl nejspíš z farizejské strany) a očekává debatu o důležitosti různých ustanovení, kde by mohl Ježíše (podle svého mínění a své sebejistoty) nachytat. Zákoníci z řad farizejů byli mistry v takových debatách. Ježíš se do této debaty nenechá zavléct a svou protiotázkou donutí zákoníka k reflexi. Role se obracejí. Nakonec je to Ježíš, kdo zákoníka poučuje a kdo se prokazuje jako autorita i ve vztahu k Písmu. I z toho si lze vzít poučení, že není nutné reagovat na všechno, nechat se zavléct do debaty, která nikam nevede, a namísto toho je možné situace využít ke skutečně smysluplnému rozhovoru. Partnera v rozhovoru je třeba brát vážně, což může znamenat nepřistupovat na hru se slovy a snažit se debatu proměnit v hledání podstatných věcí, pravdy.
