Úterý 10. 9. 2024 – 23. týden v mezidobí
1 Kor 6,1-11
Bratři! Když má někdo z vás s druhým spor, nestyděl by se dovolávat práva u pohanů, místo u křesťanů? Což nevíte, že křesťané budou soudit svět? A jestliže soud nad světem je ve vašich rukou, nejste hodni soudit maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Čím spíše všední věci! Máte-li běžné spory, ustanovte za rozhodčí ty, kteří v církevní obci nic neznamenají. Styďte se, že k vám musím takto mluvit. Copak není mezi vámi žádný moudrý člověk, který by mohl rozsoudit své bratry? Místo toho se však bratr soudí s bratrem, a to ještě před nevěřícími! Vůbec už to je u vás zlořád, že mezi sebou vedete soudy. Proč raději nesnášíte bezpráví? Proč raději netrpíte škodu? Ale místo toho sami působíte bezpráví a škodu, a to bratřím! Nebo nevíte, že nespravedlivým se nedostane podílu v Božím království? Nemylte se! Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zhýralci, ani lidé zvrácení, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou mít v Božím království účast. A takoví bývali někteří z vás. Ale dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha.
Není snadné, i když se člověk stane křesťanem, se zbavit starého způsobu myšlení a jednání. Složení korintské obce bylo pestré, a i když v ní převládali lidé nepříliš majetní nebo nemajetní, tak přesto tam byli i lidé zámožnější, s dobrým původem a postavením ve společnosti. A právě oni nejspíš se soudili, protože zaplatit si patřičného „právníka“ nebylo ani tehdy zrovna laciné. Pavel jim vyčítá dvě věci: jednak že dehonestují křesťanskou obec, když se soudí u světského soudu, jako by nebyli schopní se mezi sebou dohodnout, jednak vůbec že se soudí, resp. že nemají dost velkorysosti a jsou hamižní. I tehdy šlo nejčastěji o majetek či moc a postavení.
Jako zrcadlo jim pak nastavuje katalog neřestí (ten je víceméně tradiční) a připomíná jim, že před křtem leckdo z nich přece s lecjakými špatnými sklony zápasil. Tedy jestliže byli od těchto svých sklonů díky Boží milosti osvobozeni, proč jim chtějí znovu propadat, proč zanášejí do obce znovu to, co již jednou překonali.
Možná si korintští křesťané představovali, že křest vyřeší jejich problémy, změní jejich smýšlení i jednání (resp. nejlépe jejich spolukřesťanů, tedy těch druhých) jaksi automaticky. To se samozřejmě nestalo. Víra a křest člověku otevírají bránu k proměně, k odložení jeho nepravého já, jeho já žádostivého, chamtivého, závistivého, uraženého, zraněného, plného strachu o sebe. Otevření brány není realizace, a ta je krok za krokem na nás. Jde to pomalu, ale jde to. Bůh stojí na naší straně, není třeba se bát. To samozřejmě neznamená, že nemá vládnout spravedlnost, a to i mezi křesťany. Jen k ní je třeba hledat jiné cesty než světské soudy či prostředky.
Lk 6,12-19
Ježíš vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: Šimona, kterého pojmenoval Petr, jeho bratra Ondřeje, dále Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona, kterému říkali Horlivec, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem. (Ježíš) sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Přišli, aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové. Každý z toho množství (lidí) se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny.
Než se Ježíš pustí do díla, které mu je svěřeno, a vybere si své spolupracovníky, tak se modlí, mluví s Otcem. Mohlo by se zdát, že to neměl zapotřebí, vždyť byl Božím synem. Ale jako skutečný člověk i on musel postupně dospívat ke svým rozhodnutím a potřeboval k tomu ztišení a komunikaci s Otcem. Volí si své spolupracovníky, nehodlá pracovat ve stylu „one man show“. Své poslání zahajuje velkým znamením – dary života a svobody pro ty, kdo byli souženi nemocí nebo svázáni nečistými silami a různými závislostmi. Ježíš je člověkem síly, energie. A to až dosud, i když si to nemůžeme tak snadno bezprostředně empiricky ověřit.
Z Ježíšova postoje je možné se mnohé naučit – prostor ztišení, tzv. „nicnedělání“ je velmi důležitý nejen před velkými rozhodnutími, ale stále. Už jen proto, že dopřává nitru člověka i jeho hlavě, aby se věci v něm srovnaly. Dát prostor Bohu, i když mlčí a na naše prosby bezprostředně pro nás viditelně nereaguje, je důležité. Takovýmito kroky víry vrůstáme do Boží přítomnosti a ona nejen nás, ale i svět kolem promění. To je něco, co současný svět tak potřebuje.
Druhé možné poučení je volba vhodných spolupracovníků a dělba práce. Nechtít být jediným důležitým není tak snadné, jak to vypadá. Je to krok askeze.
